Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web
aktualizováno: 29.11.2017 01:59:34 

MINERAL  - GEOLOGIE - HORNICTVÍ ( bibliografický ) Web

Geologie - Barrandienu a Českého krasu
Přidej na Seznam

Geologie, Paleontologie a Mineralogie Barrandienu

a

Českého krasu

 

PŘEDMLUVA

 

Tato pojední se zabývá o obecném geologickém (petrografickém - mineralogickém) a paleontologickém přehledu Barrandienu a Českého krasu

……. nekladu si za cíl vědecké zhodnocení poznatku dané problematiky, ale o poznání a základní přehled minerálů a lokalit ( oblastí ) na území Českého krasu. Dané informace jsou pouze soupisem poznatků , které byli a jsou sepsány v četných odborných článcích a publikacích.

Je věnována všem zájemcům o přírodní vědy, zejména zájemcům z řad geologů, mineralogů , paleontologů , přírodovědcům a lidem dobré vůle.

_____________________________________________________________________________________________________________

ÚVOD - Práce se zabývá mineralogickým a topografickým přehledem na území CHKO Českého krasu. Na území.Barrandienu mezi jihozápadní hranicí Prahy a Berounem se rozkládá malebná krajina pod názvem Český kras.

Tato oblast je především známá svým přírodním bohatstvím. Převážně svými geologickými a statigrafickými poměry prvohorních útvarů siluru a devonu.

V rámci historických výzkumů a bádaní je toto území jež dávno poutalo svou pozorností mnoha badatelů různých oborů, kteří toto území proslavili po celém světě. Zejména Joachym Barrande , podle něhož dostalo na památku tohoto slovutného vědce své jméno – Barrandienu. 1.)

Další zásluhu o výzkum Českého krasu patří otci české geologie Janu Krejčím a taktéž i neposlední řadě Jaroslavu Petrobokovi , který poprvé „použil“ pro tuto oblast název Český kras. Pozorování a studia těchto badatelů, byla publikována v četných odborných článcích a publikacích u nás i ve světě.

Na území CHKO Český kras jsou místy velice dobře odkryty různé typy převážně silurských a devonských hornin, které jsou zastoupeny hlavně mořskými usazeninami břidlic, vápenců, vápenitých břidlic a pozůstatků s tektonické činnosti. Se světově významnými nálezy zkamenělin, krasových systémů a statigrafickými profily.

Dále dominantu CHKO Českého krasu dotváří řeka Berounka a její přítoky, které se zařezávají do hlubokých údolí. A vytváří, tak malebnou scenérii krasové oblasti.

 1 . -  Z HISTORIE JMÉNA BARRANDIENU, ANEB - HISTORIE Z GEOLOGIE

Barrandien - název ( mezinárodní stratigrafické terminilogii ) se poprvé objevil v r. 1888 na 4. mezinárodním geologickém kongresu v Lodýně*1 ).

Jedna z pracovních sekcí tohoto kongresu byla věnována tehdy velmi ožehavému úkolu vymezení kambrického a silurského útvaru. Jak již je známo, vlekl se v Anglii dlouholetý spor mezi dvěma badateli ADAMEM SEDGWICKEM ( 1785 - 1873 )*2 )


Adam Sedgwick
(1785-1873)

 

, profesorem na universitě v Cambridge a původcem názvu kambrický útvar ( Cambrian )*3 ) , a RODERICKEM IMPEYEM MURCHISONEM ( 1792 - 1871 )*4 )

Roderick Murchison

 

, posléze ředitelem geologickém ústavu Velké Británie v Londýně*5 ) , - původcem názvu silurský útvar  ( Silurian System )*6 ) , o vymezení těchto dvou útvarů.

Sedgwick rozděloval souvrství jím označována jako kambrium ve tři oddělení : -  spodní, střední a svrchní kambrium. Murchison rozděloval svůj silurský útvar ve spodní a svrchní. Spor spočíval tom, že Sedgwick řadil Murchisonův spodní silur k svému svrchnímu kambriu a naopak Murchinson prohlašoval, že Sedgwickovo svrchní kambrium je totéž, co jeho spodní silur.

Srovnáním spodní fauny zjištěné v Anglii v těchto útvarech s faunou, kterou Barrande popsal z tzv. silurského útvaru středních Čech, se ukázalo, že svrchní kambbrium Sedgwickovo a spodní silur Murchisonův se vyznačují tzv. druhou faunou Barrandovou, kdežto třetí fauna Barrandova svým rázem odpovídala svrchnímu silurskému útvaru v Murchisonově pojetí. Tato nejistota, co má být svrchním kambriem a co spodním silurem, vedla přirozeně k četným zmatkům v literatuře podle toho, z které školy ten neb onen autor vycházel*7 ).

Tak např. JOHN EDWARD MARR ( 1857 - 1933 )*8 )

Portrait of John Edward Marr, used with permission from the Cambridgeshire Collection, Cambridge Central Library

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

, odchovanec cambridgské university, čítá ve svém spise o předdevonských horninách Čech z r. 1880*9 ) - vrstvy s druhou Barrandovou faunou, tj. Barrandovu etáž - D , ještě ke kambriu a za silur pokládá v Čechách teprve vrstvy s Barrandovou třetí faunu, tj. etáž - E -- H*10 ; *11 ). Celý spor byl posléze ukončen r. 1879 - CHARLSEM LAPWORTHEM  ( 1842 - 1920 )*12 )

 

File:Charles Lapworth.jpg

 

, jenž pro sporné formace: Sedgwickovo svrchní kambrium ---- Murchisonův spodní silur zavedl nový samostatný útvar ORDOVIK  ( ORDOVICIAN SYSTEM ).*13 )

A právě o oprávnění tohoto nového útvaru se vedla na londýnském mezinárodním kongresu r. 1888 rozsáhlá diskuse.

O vymezení kambria, které je charakterisováno tzv. první neboli primordiální Barrandovou faunou, neboly velkých růzností v názorech. Zato však převládá mínění, zejména Murchisonových přívrženců, že není vážných důvodů pro to, aby se měmnil původní význam a rozsah silurského útvaru, tak jak ho stanovil Murchison, a že se stratigrafie může dobře spokojit se starým označováním silur spodní a silur svrchní.

Nespatřovala se tedy nutnost povyšovat Murchisonův spodní silur na samostatný nový útvar ordovik budiž jen spodním oddělením siluru.

Pro bližší označení svrchního oddělení Murchisonova siluru navrhl ozději  ( r. 1893 ) - ALBERT DE LAPPARENT

Fichier:Albert-Auguste Cochon de Lapparent.jpg

 

*14 ) - jméno GOTHLANDIEN ( gotland ). *15 ).

Zatímco v anglosaských a zejména v amerických učebnicích historické geologie již dávno pojednává o ordoviku jako o samostatném útvaru a pojem silur jako o samostatném útvaru se zúžuje na Murchisonův silur svrchní, drží se velké novější, ba zcela moderní učebnice evropské geologie  ( např. KAYSER, HAUG, GIGNOUX. STRACHOV aj. ) stále ještě starého původního Murchisonova pojetí siluru. V nejnovější učebnici SERGE V. BUBNOFA z r. 1956 se pojednává o ordoviku ( spodním siluru ) a o gotlandu  ( svrchním siluru ) sice odděleně, ale zřejmě i zde se skrytě zachovává původní platnost Murchisonova siluru.

Budeme-li sledovat bedlivě diskusi o kambriu a siluru na londýnském mezinárodním geologickém kongresu v r. 1888, vidíme, jak velkou úlohu zde tehdy hrálo ještě Barrandovo dílo.

V diskusi se totiž stále vycházelo z Barrandova rozlišování první  ( primordiální ), druhé a třetí fauny staropaleozoických uloženin.

CHARLES LAPWORTH např. navrhoval, aby období geologické minulosti vyznačené třemi Barrandovými faunami se shrnulov jeden vyšší časový celek, řekněme  éru.

Rozlišoval v geologické minulosti, pokud se z ní zachovaly ústrojné zbytky, dvě velké éry: - paleozoickou a neozoickou. Paleozoickou velkou éru dělil Lapworth dále na dvě menší éry : -  protozoickou a deutozoickou, neozoickouvelkou éru v menší éry mesozoickou a kenozoickou. Tzv. Lapworthova protozoická menší éra je érou tří faun Barrandových. S podobným dělením se potkáváme i u švýcarského stratigrafa EUGENA RENEVIERA  ( 1831 - 1906 )

http://www.rareresource.com/paleontologist/paleontologist_large/large_Eugene_Renevier.jpg

, profesora na universitě v Lausanne, který v prvohorní éře [ Era primarie ou paléozoaire ] rozlišoval tři peroidy, a to Période silurique, Période dévonique a Période carbonique.  "Période silurique" , dělicí se dále na Cambrien  ( s. str. ), Ordovicien a Silurien ( s. str. ) , zahrnuje podle Reneviera v sobě tři fauny Barrandovy ) a kryje se s Lapworthovou malou protozoickou érou.

A zde jsme po tomto delším výkladu u jádra věci. John Edvward Marr ve svém referátu na londýnském geologickém kongresu hájil Lapworthovo rozdělení staršího paleozoika  ( - protozoika ) ve tři samostatné útvary : Cambrian - Ordovician a Silurian, a dovozaval, že toto rozdělení je dobře odůvodněno rozdílností faun odpovídajících třem faunám Barrandovým.

Navrhoval, aby takto vymezené starší paleozoikum bylo označeno ke cti největšího znalce staropalrozoické fauny Joachima Barranda - jako - Barrandien.

Barrandien - název ( mezinárodní stratigrafické terminologii ) se poprvé objevil v r. 1888 na 4. mezinárodním geologickém kongresu v Londýně*1 ).

Jedna z pracovních sekcí tohoto kongresu byla věnována tehdy velmi ožehavému úkolu vymezení kambrického a silurského útvaru. Jak již je známo, vlekl se v Anglii dlouholetý spor mezi dvěma badateli ADAMEM SEDGWICKEM ( 1785 - 1873 ) , profesorem na universitě v Cambridge a původcem názvu kambrický útvar ( Cambrian ) , a RODERICKEM IMPEYEM MURCHISONEM ( 1792 - 1871 ) , posléze ředitelem geologickém ústavu Velké Británie v Londýně , - původcem názvu silurský útvar  ( Silurian System ) , o vymezení těchto dvou útvarů.

Sedgwick rozděloval souvrství jím označována jako kambrium ve tři oddělení : -  spodní, střední a svrchní kambrium. Murchison rozděloval svůj silurský útvar ve spodní a svrchní. Spor spočíval tom, že Sedgwick řadil Murchisonův spodní silur k svému svrchnímu kambriu a naopak Murchison prohlašoval, že Sedgwickovo svrchní kambrium je totéž, co jeho spodní silur.

Srovnáním spodní fauny zjištěné v Anglii v těchto útvarech s faunou, kterou Barrande popsal z tzv. silurského útvaru středních Čech, se ukázalo, že svrchní kambrium Sedgwickovo a spodní silur Murchisonův se vyznačují tzv. druhou faunou Barrandovou, kdežto třetí fauna Barrandova svým rázem odpovídala svrchnímu silurskému útvaru v Murchisonově pojetí. Tato nejistota, co má být svrchním kambriem a co spodním silurem, vedla přirozeně k četným zmatkům v literatuře podle toho, z které školy ten neb onen autor vycházel.

Tak např. JOHN EDWARD MARR ( 1857 - 1933 ) , odchovanec cambridgské university, čítá ve svém spise o předdevonských horninách Čech z r. 1880 - vrstvy s druhou Barrandovou faunou, tj. Barrandovu etáž - D , ještě ke kambriu a za silur pokládá v Čechách teprve vrstvy s Barrandovou třetí faunu, tj. etáž - E -- H. Celý spor byl posléze ukončen r. 1879 - CHARLSEM LAPWORTHEM  ( 1842 - 1920 ), jenž pro sporné formace: Sedgwickovo svrchní kambrium ---- Murchisonův spodní silur zavedl nový samostatný útvar ORDOVIK  ( ORDOVICIAN SYSTEM ).

A právě o oprávnění tohoto nového útvaru se vedla na londýnském mezinárodním kongresu r. 1888 rozsáhlá diskuse.

O vymezení kambria, které je charakterizováno tzv. první neboli primordiální Barrandovou faunou, neboli velkých růzností v názorech. Zato však převládá mínění, zejména Murchisonových přívrženců, že není vážných důvodů pro to, aby se měmnil původní význam a rozsah silurského útvaru, tak jak ho stanovil Murchison, a že se stratigrafie může dobře spokojit se starým označováním silur spodní a silur svrchní.

Nespatřovala se tedy nutnost povyšovat Murchisonův spodní silur na samostatný nový útvar ordovik budiž jen spodním oddělením siluru.

Pro bližší označení svrchního oddělení Murchisonova siluru navrhl ozději  ( r. 1893 ) - ALBERT DE LAPPARENT  - jméno GOTHLANDIEN ( gotland ).

Zatímco v anglosaských a zejména v amerických učebnicích historické geologie již dávno pojednává o ordoviku jako o samostatném útvaru a pojem silur jako o samostatném útvaru se zúžuje na Murchisonův silur svrchní, drží se velké novější, ba zcela moderní učebnice evropské geologie  ( např. KAYSER, HAUG, GIGNOUX. STRACHOV aj. ) stále ještě starého původního Murchisonova pojetí siluru. V nejnovější učebnici SERGE V. BUBNOFA z r. 1956 se pojednává o ordoviku ( spodním siluru ) a o gotlandu  ( svrchním siluru ) sice odděleně, ale zřejmě i zde se skrytě zachovává původní platnost Murchisonova siluru.

Budeme-li sledovat bedlivě diskusi o kambriu a siluru na londýnském mezinárodním geologickém kongresu v r. 1888, vidíme, jak velkou úlohu zde tehdy hrálo ještě Barrandovo dílo.

V diskusi se totiž stále vycházelo z Barrandova rozlišování první  ( primordiální ), druhé a třetí fauny staropaleozoických uloženin.

CHARLES LAPWORTH např. navrhoval, aby období geologické minulosti vyznačené třemi Barrandovými faunami se shrnulo jeden vyšší časový celek, řekněme  éru.

Rozlišoval v geologické minulosti, pokud se z ní zachovaly ústrojné zbytky, dvě velké éry: - paleozoickou a neozoickou. Paleozoickou velkou éru dělil Lapworth dále na dvě menší éry : -  protozoickou a deutozoickou, neozoickouvelkou éru v menší éry mesozoickou a kenozoickou. Tzv. Lapworthova protozoická menší éra je érou tří faun Barrandových. S podobným dělením se potkáváme i u švýcarského stratigrafa EUGENA RENEVIERA  ( 1831 - 1906 ), profesora na universitě v Lausanne, který v prvohorní éře [ Era primarie ou paléozoaire ] rozlišoval tři peroidy, a to Période silurique, Période dévonique a Période carbonique.  "Période silurique" , dělicí se dále na Cambrien  ( s. str. ), Ordovicien a Silurien ( s. str. ) , zahrnuje podle Reneviera v sobě tři fauny Barrandovy ) a kryje se s Lapworthovou malou protozoickou érou.

A zde jsme po tomto delším výkladu u jádra věci. John Edvward Marr ve svém referátu na londýnském geologickém kongresu hájil Lapworthovo rozdělení staršího paleozoika  ( - protozoika ) ve tři samostatné útvary : Cambrian - Ordovician a Silurian, a dovozaval, že toto rozdělení je dobře odůvodněno rozdílností faun odpovídajících třem faunám Barrandovým.

Navrhoval, aby takto vymezené starší paleozoikum bylo označeno ke cti největšího znalce staropalrozoické fauny Joachima Barranda - jako - Barrandien.

Tento návrh se však na kongrese nepotkal se souhlasem. Zvláště proti němu vystoupili americký geolog THOMAS STERY HUNT  ( 1826 - 1892 )

a belgický geolog GUSTAV DEWALQUE ( 1826 - 1905 )

http://wiki.arts.kuleuven.be/wiki/images/d/df/Dewalque.JPG

 

, profesor na universitě v Lutychu, kteří v názvu Barrandien spatřovali nezvyklé nomenklatorické novoty a vytýkali Marrovi stranické stanovisko.

Povšimněme si při tom ještě jedné zajímavosti : -  Z diskusí na londýnském kongrese vyplývá, že tzv. třetí Barrandova fauna se tehdy dosud vesměs pokládala ještě za typicky silurskou ( svrchnosilurskou ve smyslu Murchisonově ). Hercynská otázka, která se v 80. letech začala řešit na Harcu, v Kellerwaldu a v Čechách, se tehdy dosud nedostala na fórum mezinárodního kongresu.

Ani německý geolog EMANUEL KAYSER  ( 1845 - 1927 )

Photo of Emanuel Kayser

, který se na londýnském kongresu účastnil porady o kambriu a siluru, nevyslovil v diskusích nikde pochybnost o výhradně silurském stáří třetí Barrandovy fauny. Že názor o silurském stáří třetí Barrandovy fauny v osmdesátých letech všeobecně platil, je patrné též z toho, že ALBERT DE LAPPARENT ( 1839 - 1908 ) označil v druhém vydání své velké učebnice "Traité de géologie" z r. 1885  ( str. 748 ) Murchisonův svrchní silur, tj. úvar obsahující třetí Barrandovu faunu, podle Čech jako Bohémien. Když se však brzy nato ukázalo, že třetí fauna z velké části zasahuje i do devonu, stal se název Bohémien pro svrchní silur neudržitelným, a proto ho Lapparent v třetím vydaní své učebnice z r. 1893  ( str. 748 ) nahradil podle baltskho ostrova Gotlandu novým označením GOTHLANDIEN , jehož se od té doby ve stratigrafii běžně používá pro Murchisonův svrchní silur nebo jako synonyma pro silur sencu strico.

Pro úplnost ještě jako zajímavost připomeňme, že již roku 1850 označil ALCIDE DˇORBIGNY  ( 1802 - 1857 )

Alcide Dessalines d'Orbigny (1802-1857) ; Voyage dans l'Amérique méridionale ; lithographie de l'explorateur (Muséum d'Histoire Naturelle de La Rochelle)

 

v prvním svazku svého díla "Prodrome de Paléontologie stratigraphique  ( strana - 27 ) svrchní  Murchisonův silur ke cti Murchisona jako - MURCHISONIEN.

Název BARRANDIEN u nás poprvé v Čechách zavedl náš slavný badatel a montanista o rudních ložiskách FRANTIŠEK POŠEPNÝ  ( 1836 - 1895 )

 

image

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ve svých dvou posledních velkých dílech :  -  "Das Goldvorkommen Bohmens und der Nachbarlander" -- ( Archiv fur praktische Geologie. - II. Bd., Freiberg / Sa 1895, strana 13 ) a "Beitrag zur Kenntnis der montangeologischen Verhaltnisse von Příbram"  ( tamtéž, strana 618 ).

Pošepný ovšem pojímal Barrandien zcela jinak než Marr. Kdežto Marr slučoval pod jménem Barrandien tři paleozoické útvary kambrium - ordovik a silur, charakterisované první, druhou a třetí Barrandovou faunou, v jeden celek, ať se tyto tři útvary vyskytují kdekoliv, označoval Pošepný jako Barrandien komplex Barrandových etáží a pásem, kterému Barrande říkal silurský útvar středních Čech.

Ve svých dvou uvedených prací říká Pošepný, že zavádí pro tento komplex název Barrandien.ke cti Joachima Barranda a z úcty k jeho grandioznímu dílu na návrch profesora THOMASE Mc KENNY HUGHESA, který prý tento návrch předložil na mezinárodním geologickém kongrese v Londýně r. 1888.

A zde narážíme na jednu nesrovnalost : -  Z Compte-rendu londýnského kongresu se dovídáme, že woodwardovský profesor geologie na universitě v Cambridge TH. Mc Kenny Hughes, ač byl členem kongresu, se kongresu osobně neúčastnil.

J. E. Marr ve svém referátu předneseném na kongrese lituje, že profesor Hughes není přítomen a lituje že musí zastávat jiný názor než má profesor Hughes. V čem, to se z otištěných zpráv nedovídáme. Týka-li se pojmu Barrandien, nelze zjistit.

Na druhé straně ovšem nutno vzít v úvahu, že Pošepný, který se londýnského kongresu osobně účastnil, se musel za svého pobytu v Anglii o Hughesovu návrhu nějak dovědět.

Pošepný ve své práci o montanisticko-geologických poměrech Příbramska nesouhlasí s návrhem Bedřicha Katzera, aby se souboru Barrandových etáží říkalo starší paleozoikum středočeské, protože v tomto souboru jsou zahrnuty i vrstvy prekambrické, tedy starší než paleozoické, a pociťuje potřebu, aby ten to soubor byl označen jedním jménem, a to je lépe jménem badatele, který se o výzkum tohoto nejvíce zasloužil. Pročítáme-li důkladněji Pošepného příbramskou práci, nalezneme v ní více mít, kde autor mluví o celé oblasti tzv. Barrandova silurského útvaru středních Čech jako o Barrandienu a také mapka na str. 617 má v nadpisu název : "Přehled jednotlivých formací Barrandienu středních Čechách.

Pošepného návrh zůstal dlouho nepovšimnuta důležitá Pošepného práce o montanisticko-geologických poměrech Příbramska představiteli české geologie. Na velký význam Pošepného práce o Příbramsku upozornil 15.let po jejím vydání zejména prof. František Slavík

image

, který první po dlouhé době zahájil nový výzkum Příbramska. Když se v posledních letech před první větovou válkou začala znova úspěšně rozvíjet výzkumná práce českých geologů ve středních Čechách, naráželo se často na obtíž, jak se má jednotně a krátce označovat soubor Barrandových etáží ?

Název  "prekambrium a starší paleozoikum středních Čech" byl příliš dlouhý a jiný navrhovaný název  "pánev Barrandova" nebyl vhodný, protože na vytvoření skutečné souměrné pánve se účastní pouze etáže D až H , ale nikoliv již etáže čítané ke kambriu, B z části a C , a tím méně etáže prekambrické  ( A a B z části.

Na podzim r. 1914 znovu objevil prof. Fr. Slavík na Příbramsku Pošepného tzv. žitecké slepence, jichž povaha byla tehdejším českým geologům naprosto neznáma. Tento nový objev dal podmět k novému soustavnému geologickému a petrografickému výzkumu Příbramska, který prof. R. Kettner a s prof. Er. Slavíkem zahájil počátkem r. 1915. Při studiu Pošepného díla o montanisticko-geologických poměrech Příbramska z r. 1895 povšiml si prof. R. Kettner po dlouhé době, jako první Pošepného návrhu, aby se soubor Barrandových etáží a pásem říkalo jednotně Barrandien. To bylo vhodné označení, které se již dlouhou dobu hledalo a z důvodů praktických potřebovalo.

Po prvé ho užil prof. R. Kettner roku 1915 ve své práci O žiteckých slepencích  ( Rozpravy České akademie, třída II. , roč. XXIV , č. 34 ., str. 2 v separátu ) a rok nato v článku : "O nové srovnávací petrografické sbírce "Barrandienu" v Museu království Českého  ( Časopis Musea král. Českého - 1916 ) , kde je na první stránce v poznámce pod čarou pojem Barrandien podrobně vysvětlil. R. 1919 prof. R. Kettner spolu s Odolenem Kodymem

http://www.geology.cz/demo/dvd_hm/auths/Kodym_Odolen.jpg

 

podal v témže časopise návrh na novou stratigrafii Barrandienu.

Starší čeští pracovníci  v geologii se zprvu chovali k označení Barrandien pro soubor Barrandových etáží chladně, ale název v geologické literatuře se postupně vžíval, až se vžil tak, že je dnes běžný a víme, že již v té tobě běžně pronikl i do světové geologické literatury.

Často se stávalo, že někteří pracovníci a kolegové mladší i starší, neznajíce náležitě genesi názvu Barrandien a zapomínajíce, jak byl pojem Barrandien nesprávně, vztahujíce ho jen na vrstvy středo-českého staršího paleozoika. Bylo nutno zdůraznit, že Barrandien je vše to, co Barrande označoval jako Système silurien du centre de la Bohême a tento svůj systém rozdělil v osm tzv. etáží A - H. Tento tzv. silurský systém středních Čech vystupuje ve středních a jihozápadních Čechách v eliptickém území sahajícím do Klatov a Domažlic přes Prahu až k Úvalům a Brandýsu n. L.  omezeném na jihovýchodě středočeským plutonem, na jihu krystalinikem Šumavy a Českého lesa a na západě krystalinickými sériemi Tepelské vysočiny.  Nepatří tudíž k Barrandienu algonkium a starší paleozoikum Železných hor a taktéž nepřičítáme k němu metamorfované ostrovy středočeské na středočeském Plutonu.

barrandien je zcela lokální označení komplexu vrstev náležejících několika geologickým útvarům, vzniklým dokonce ve dvou geologických érách: starohorní a prvohorní. Je to označení vrstevního komplexu vystupujícího v jednotném, dobře vymezeném území. Název Barrandien si nečiní nárok, aby jím byly označovány podobné vrstevní komplexy jinde. Je to označení nejen lokálně stratigrafické, nýbrž i geografické označení oblasti, v niž je vyvinut soubor Barrandových etáží. A z toho posledního důvodu můžeme psát slovo Barrandien  velkým počátečním písmenem ač jinak píšeme názvy útvarů a stupňů v českých textech vždy s písmenem malým.

 

* 1 ) -  4. Mezinárodní geologický kongres v Londýně r. 1888 - Čtvrté zasedání Mezinárodního geologického kongresu začalo v pondělí večer 17. září v divadle na University of London, Burlington zahrady, setkání se konají v průběhu celého týdne, a zasedání byla formálně uzavřena v sobotu 22. září.  V jiné formě, a na různých místech může Kongresu považovat za pokračování v tomto týdnu, po dobu pěti exkurze byla organizována do různých částí Anglie, a do Severního Walesu,  jsou z velké části přišel, zatímco menší skupina šla na východ Anglie, na východ Yorkshire.

Tento návrh se však na kongrese nepotkal se souhlasem. Zvláště proti němu vystoupili americký geolog THOMAS STERY HUNT  ( 1826 - 1892 ) a belgický geolog GUSTAV DEWALQUE  ( 1826 - 1905 ), profesor na universitě v Lutychu, kteří v názvu Barrandian spatřovali nezvyklé nomenklatorické novoty a vytýkali Marrovi stranické stanovisko.

Povšimněme si při tom ještě jedné zajimavosti : -  Z diskusí na londýnském kongrese vyplývá, že tzv. třetí Barrandova fauna se tehdy dosud vesměs pokládala ještě za typicky silurskou ( svrchnosilurskou ve smyslu Murchisonově ). Hercynská otázka, která se v 80. letéch začala řešit na Harcu, v Kellerwaldu a v Čechách, se tehdy dosud nedostala na fórum mezinárodního kongresu.

Ani německý geolog EMANUEL KAYSER  ( 1845 - 1927 ), který se na londýnském kongresu účastnil porady o kambriu a siluru, nevyslovil v diskusích nikde pochybnost o výhradně silurském stáří třetí Barrandovy fauny. Že názor o silurském stáří třetí Barrandovy fauny v osmdesátých letech všeobecně platil, je patrné též z toho, že ALBERT DE LAPPARENT ( 1839 - 1908 ) označil v druhém vydání své velké učebnice "Traité de géologie" z r. 1885  ( str. 748 ) Murchisonův svrchní silur, tj. úvar obsahující třetí Barrandovu faunu, podle Čech jako Bohémien. Když se však brzy nato ukázalo, že třetí fauna z velké části zasahuje i do devonu, stal se název Bohémien pro svrchní silur neudržitelným, a proto ho Lapparent v třetím vydaní své učebnice z r. 1893  ( str. 748 ) nahradil podle baltskho ostrova Gotlandu novým označením GOTHLANDIEN , jehož se od té doby ve stratigrafii běžně používá pro Murchisonův svrchní silur nebo jako synonyma pro silur sencu strico.

Pro úplnost ještě jako zajímavost připomeňme, že již roku 1850 označil ALCIDE DˇORBIGNY  ( 1802 - 1857 ) v prvním svazku svého díla "Prodrome de Paléontologie stratigraphique  ( strana - 27 ) svrchní  Murchisonův silur ke cti Murchisona jako - MURCHISONIEN.

Název BARRANDIEN u nás poprvé v Čechách zavedl náš slavný badatel a montanista o rudních ložiskách FRANTIŠEK POŠEPNÝ  ( 1836 - 1895 ) ve svých dvou posledních velkých dílech :  -  "Das Goldvorkommen Bohmens und der Nachbarlander" -- ( Archiv fur praktische Geologie. - II. Bd., Freiberg / Sa 1895, strana 13 ) a "Beitrag zur Kenntnis der montangeologischen Verhaltnisse von Příbram"  ( tamtéž, strana 618 ).

Pošepný ovšem pojímal Barrandien zcela jinak než Marr. Kdežto Marr slučoval pod jménem Barrandien tři paleozoické útvary kambrium - ordovik a silur, charakterisované první, druhou a třetí Barrandovou faunou, v jeden celek, ať se tyto tři útvary vyskytují kdekoliv, označoval Pošepný jako Barrandien komplex Barrandových etáží a pásem, kterému Barrande říkal silurský útvar středních Čech.

Ve svých dvou uvedených prací říká Pošepný, že zavádí pro tento komplex název Barrandien.ke cti Joachima Barranda a z úcty k jeho grandioznímu dílu na návrch profesora THOMASE Mc KENNY HUGHESA, který prý tento návrch předložil na mezinárodním geologickém kongrese v Londýně r. 1888.

A zde narážíme na jednu nesrovnalost : -  Z Compte-rendu londýnského kongresu se dovídáme, že woodwardovský profesor geologie na universitě v Cambridge TH. Mc Kenny Hughes, ač byl členem kongresu, se kongresu osobně neúčastnil.

J. E. Marr ve svém referátu předneseném na kongrese lituje, že profesor Hughes není přítomen a lituje že musí zastávat jiný názor než má profesor Hughes. V čem, to se z otištěných zpráv nedovídáme. Týka-li se pojmu Barrandien, nelze zjistit.

Na druhé straně ovšem nutno vzít v uvahu, že Pošepný, který se londýnského kongresu osobně účastnil, se musel za svého pobytu v Anglii o Hughesovu návrhu nějak dovědět.

Pošepný ve své práci o montanisticko-geologických poměrech Příbramska nesouhlasí s návrhem Bedřicha Katzera, aby se souboru Barrandových etáží říkalo starší paleozoikum středočeské, protože v romto souboru jsou zahrnuty i vrstvy prekambrické, tedy starší než paleozoické, a pociťuje potřebu, aby ten to soubor byl označen jedním jménem, a to jelépe jménem badatele, který se o výzkum tohoto nejvíce zasloužil. Pročitáme-li důkladněji Pošepného příbramskou práci, nalezneme v ní více mít, kde autor mluví o celé oblasti tzv. Barrandova silurského útvaru středních Čech jako o Barrandienu a také mapka na str. 617 má v nadpisu název : "Přehled jednotlivých formací Barrandienu středních Čechách.

Pošepného návrch zůstal dlouho nepovšimnuta důležitá Pošepného práce o montanisticko-geologických poměrech Příbramska představiteli české geologie. Na velký význam Pošepného práce o Příbramsku upozornil 15.let po jejím vydání zejména prof. František Slavík, který první po dlouhé době zahájil nový výzkum Příbramska. Když se v posledních letech před první větovou válkou začala znova úspěšně rozvíjet výzkumná práce českých geologů ve středních Čechách, naráželo se často na obtíž, jak se má jednotně a krátce označovat soubor Barrandových etáží ?

Název  "prekambrium a starší paleozoikum středních Čech" byl příliš dlouhý a jiný navrhovaný název  "pánev Barrandova" nebyl vhodný, protože na vytvoření skutečné souměrné pánve se účastní pouze etáže D až H , ale nikoliv již etáže čítané ke kambriu, B z části a C , a tím méně etáže prekambrické  ( A a B z části.

Na podzim r. 1914 znovu objevil prof. Fr. Slavík na Příbramsku Pošepného tzv. žitecké slepence, jichž povaha byla tehdejším českým geologům naprosto neznáma. Tento nový objev dal podmět k novému soustavnému geologickému a petrografickému výzkumu Příbramska, který prof. R. Kettner a s prof. Er. Slavíkem zahájil počátkem r. 1915. Při studiu Pošepného díla o montanisticko-geologických poměrech Příbramska z r. 1895 povšiml si prof. R. Kettner po dlouhé době, jako první Pošepného návrhu, aby se soubor Barrandových etáží a pásem říkalo jednotně Barrandien. To bylo vhodné označení, které se již dlouhou dobu hledalo a z důvodů praktických potřebovalo.

Po prvé ho užil prof. R. Kettner roku 1915 ve své práci O žiteckých slepencích  ( Rozpravy České akademie, třída II. , roč. XXIV , č. 34 ., str. 2 v separátu ) a rok nato v článku : "O nové srovnávací petrografické sbírce "Barrandienu" v Museu království Českého  ( Časopis Musea král. Českého - 1916 ) , kde je na první stránce v poznámce pod čarou pojem Barrandien podrobně vysvětlil. R. 1919 prof. R. Kettner spolu s Odolenem Kodymem podal v témže časopise návrh na novou stratigrafii Barrandienu.

Starší čeští pracovníci  v geologii se zprvu chovali k označení Barrandien pro soubor Barrandových etáží chladně, ale název v geologické literatůře se postupně vžíval, až se vžil tak, že je dnes běžný a víme, že již v té tobě běžně pronikl i do světové geologické literatury.

Často se stávalo, že někteří pracovníci a kolegové mladší i starší, neznajíce náležitě genesi názvu Barrandien a zapomínajíce, jak byl pojem Barrandien nesprávně, vztahujíce ho jen na vrstvy středo-českého staršího paleozoika. Bylo nutno zdůraznit, že Barrandien je vše to, co Barrande označoval jako Système silurien du centre de la Bohême a tento svůj systém rozdělil v osm tzv. etáží A - H. Tento tzv. silurský systém středních Čech vytupuje ve středních a jihozápadních Čechách v eliptickém území sahajícím do Klatov a Domažlic přes Prahu až k Úvalům a Brandýsu n. L.  omezeném na jihovýchodě středočeským plutonem, na jihu krystalinikem Šumavy a Českého lesa a na západě krystalinickými sériemi Tepelské vysočiny.  Nepatří tudíž k Barrandienu algonkium a starší paleozoikum Železných hor a taktéž nepříčítame k němu metamorfované ostrovy středočeské na středočeském plutonu.

barrandien je zcela lokální označení koplexu vrstev náležejících několika geologickým útvarům, vzniklým dokonce ve dvou geologických érách: starohorní a prvohorní. Je to označení vrstevního komplexu vystupujícího v jednotném, dobře vymezeném uzemí. Název Barrandien si nečiní nárok, aby jím byly označovány podobné vrstevní komplexy jinde. Je to označení nejen lokálně stratigrafické, nýbrž i geografické označení oblasti, v niž je vyvinut soubor Barrandových etáží. A z toho posledního důvodu můžeme psát slovo Barrandien  velkým počátečním písmenem ač jinak píšeme názvy útvarů a stupňů v českých textech vždy s písmenem malým.

 

* 1 ) -  4. Mezinárodní geologický kongres v Londýně r. 1888 - Čtvrté zasedání Mezinárodního geologického kongresu začalo v pondělí večer 17. září v divadle na University of London, Burlington zahrady, setkání se konají v průběhu celého týdne, a zasedání byla formálně uzavřena v sobotu 22. září.  V jiné formě, a na různých místech může Kongresu považovat za pokračování v tomto týdnu, po dobu pěti exkurze byla organizována do různých částí Anglie, a do Severního Walesu,  jsou z velké části přišel, zatímco menší skupina šla na východ Anglie, na východ Yorkshire.

 

 

 


 

 

 

 

 

 

 

 

Kambrium – útvar, nazvaný podle latinského označení severního Walesu ( Cambria ) v Anglii, je nejstarší části paleozoika. 1*) Podle nejnovějších interpelací radiometrických dat zaujímá v geologické minulosti přibližně úsek mezi 545 – 490 mil. let před přítomností.

1*) - poprvé název "použil" - navrhnul - Adam Sedgwick (1785-1873), v r. 1835 a to pod původním názvem Cambrické vrstvy.

image
 
 

Spodní hranice je definována ve stratotypu na mysu Fortune Head na Newfoundlandu podle prvého objevení ichnofosilie Treptichnus pedum.

Different forms of the Treprichnus pedum trace Different forms of the Treprichnus pedum trace

Original shape in 3-D view

V této úrovni dochází k vzrůstu bohatosti tvarů stop po životní činnosti organizmů ( ichnofosilií ), které pronikají i hlouběji pod povrch mořského dna. V blízkosti báze kambria, popř. již poněkud dříve, se objevují i organismy s pevnými schránkami. Kambrický útvar dělíme na tři oddělení ( viz. tabulka 1. ).

Dělení na nižší jednotky zatím nebylo mezinárodně sjednoceno a užívané stupně mají jen regionální platnost. Horotvorné pochody byly v kambriu ještě ve znamení doznívajících madonských ( panafrických ) procesů, které byly provázeny výstupem a chladnutím plutonických mas i vulkanickou činností. Do svrchního kambria spadají v Evropě pohyby označované jako sardinská fáze. Kambrium se vyznačuje neobyčejným rozvojem organického světa, přičemž je významné, že mnohé skupiny živočichů vytvářejí pevné schránky, které se mohou zachovat jako zkameněliny. Na území Českého krasu se kambrium nenalézá....

 

Ordovik – útvar je nazván podle latinského názvu Welsu – Ordovicia v Anglii. Zavedl jej anglický badatel Charles Lapworth r. 1879

Charles Lapworth ( 1842 - 1920 )

image image

pro sled hornin sporného stáří mezi tehdy různě chápaným kambiem a silurem. Ordovik zaujímá časový úsek přibližně mezi 490 a 435 – 440 mil. let před přítomností, takže jeho délka trvání kolem 50 mil. let. Je podobná kambriu. Spodní hranice je definována ve stratotypu Green Point na Newfoundlandu

Dob's Linn - birthplace of the Ordovician

podle prvého výskytu konodota Iapetognathus fluctivagus na bázi stupně tremadoku. Mezinárodní dělení ordoviku je v součastné době v přerodu : zatím bylo přijato rozdělení na tři oddělení ( spodní, střední, svrchní ) podle graptolitové fauny.

File:MiddleOrdovicianGlobal.jpg

 

Silur - Silurský útvar, nazvaný podle keltského kmene Silurů, uvedl do literatury anglický badatel Roderick Impey Murchison 1*) r. 1835.

1*) viz odkaz na sekci : -  Zahraniční přehled osobností



 

- 1 . Vesmír - časopis pro šíření vědy přírodní, země - a národopisné ., č. II. ., roč. I. .,18. listopadu 1871 .,  : - Frič Antotnín - Sir Roderic Impey Murchison ., str. 94 - 95

- 2. Časopis pro mineralogii a geologii ., č. 2 ., roč. IV ., 1959 ., vydala : - Academie - Praha ., : -  rozhledy : -  Kettner Radim - Z HISTORIE JMÉNA BARRANDIEN ., str. 201 - 204

- 3. Časopis pro mineralogii a geologii ., č. 2 ., roč. 12 ., 1967 ., vydala : - Academie - Praha ., : -  z dějin geologie : -  Kettner Radim - SIR RODERICK IMPEY MURCHISON   ( 1792 - 1871 ) ., str. 225 - 228 + obr. 1 + bibl. 5

 

THE, SILURIAN SYSTEM 

Toto dílo The, Sulirian Systém - "Soustava Silurská", které bylo zepsáno do dvou svazků pojednává o skaliskách, které dle uložení svého chovají první stopy a památky života organického. Doprovázené geologickými mapami, profily a obrazi krajin a tabulemi s vyobrazenými zkamenělinami.

 

june8th047.jpg picture by MJL_Geenwood

june8th048.jpg picture by MJL_Geenwood

june8th049.jpg picture by MJL_Geenwood

 

june8th050.jpg picture by MJL_Geenwood

 

june8th051.jpg picture by MJL_Geenwood

 

june8th052.jpg picture by MJL_Geenwood

 

june8th053.jpg picture by MJL_Geenwood

 

june8th054.jpg picture by MJL_Geenwood

 

june8th055.jpg picture by MJL_Geenwood

 

june8th056.jpg picture by MJL_Geenwood

 

june8th057.jpg picture by MJL_Geenwood

june8th058.jpg picture by MJL_Geenwood

 

june8th059.jpg picture by MJL_Geenwood

 

june8th061.jpg picture by MJL_Geenwood

 

 

 


2. -  HISTORIE ČESKÉHO KRASU


Český kras v zápiscích Václava Krolmuse ( 1850 - 1861 )

V dějinách české prehistorické archeologie je jméno Václava Krolmuse ( 3. října 1790 - 24. října 1861 ), jednoho z předních představitelů této začínající vědy v období romantismu, dobře známo. Méně ja však známo, že Krolmus pěstoval i další zájmy a při svých "archeologických výletech" je podle možností sledoval. Patřil k nim i zájem o přírodu a to zejména o geologii a paleontologii - často ovšem v souvislosti a archeologii. Díky tomu se nám zachovaly v jeho rukopisech i tištěné ( dnes už zapadlích ) pracích nejstarší podrobné zprávy o některých místech Českého krasu v tehdejším Berounském kraji.

Soubor:Vaclav Krolmus 1883.png

Krolmus přišel do styku s tímto krajem poměrně pozdě, i když v letech 1832 - 1840 byl farářem na Zvíkovci u Křivokládu, tedy celkem nedaleko. Teprve když se po svém pensionování usadil v Praze a věnoval se archeologii, prošel tudy několikrát na svých výzkumných cestách na Zbirožsko a Zdicko. Vlastnímu území Českého krasu se však vyhnul. Teprve koncem čtyřicátých let začíná projevovat zájem o tuto oblast ; souvisí to také s jeho tehdejším zajmem o osobu sv. Ivana, o němž tehdy psal knížku. V listopadu 1849 žádá svého přítele Václava Hanku o zapůjčení Sommerovy topografie Berounského kraje. // J. G. Sommer - Das Konigreich Bohmen , XVI. Berauner Kreis , Prag 1849 // a následujícího roku jej už nacházíme na Berounsku, kam vyšel z Prahy v září, aby navštívil okolí Berouna, Tetín a vrch Damil, Kodu a Koněprusy s okolím, zejména Zlatého koně a Kotýz. Roku 1851 opět navštěvuje Tetínsko, 1852 zejména okolí Litně a vrch Mramor. Navázel tu řadu známostí a přátelství --- zejména s vlasteneckým berounským učitelem Janem Přibíkem, tetínským farářem K. Brabcem a statkářem Janem Vojáčkem, v Litni pak s tamním hospodářským správcem, otecem Svatopluka Čecha ( jedním ze svích hlavních informátůrů o Berounsku ) . Z let 1850 - 1852 pocházejí také skoro všechna jeho zjištění a záznamy : později se sem již pro nával jiných zájmů na delší dobu nedostal. Roku 1856 prochází jen orajem oblasti, okolím Hlubočep a Chuchle ( v deníku zachycuje pohled na panorama skal nad Berounkou u Chuchle a Radotína s domělou "Kazinou mohylou" nad Slivenscem ) , na podzim 1857 zkoumá okolí Žebráka a Zbiroha a Berounskem jen prochází. Potom se tu bjevuje jěště dvakrát během roku 1859 ( v dubnu a v srpnu ), když provází ruského profesora M. Suchomlinova přes Nučice a Mořinu na Karlštejn, Velence a Liteň a při té příležitosti po osobním seznámení s nalezištěm odmítá na základě svích praktických archeologických zkušeností --- bohužel jen ve svých neuveřejněných zápisích --- pleistocenní stáří " předpotopní nádoby vlenecké", kterou nedávno předtím * 1 ) s geologického hlediska uznal a do literatury uvedl prof. Jan Krejčí. jako první doklad "diluviálního" osídlení Čech člověkem. Zajimavý je ještě Krolmusův deník z roku 1861 --- roku jeho úmrtí --- který obsahuje jednak různé retrospektivy, jednak záznamy o stavbě železnice mezi Prahou a Berounem v údolí Berounky.

*1 / ..... Nádoba nalezena v divialních vrstvách u Vlenců blíž Karšteina ., Jan Krejčí ., ŽIVA - časopis přírodnický ., roč. 7 ., 1859 ., str. 59 - 60.

..... když jsem se v měsících srpnu a září 1. r. zanášel skoumáním půdopisných poměrů okolí Tetínského a Liteňského, byl jsem panem rytířem Brechlerem, majetníkem statku Vleneckého, upozorněn na místnost blíže toho statku, kde před nedávnem byla nalezena památná nádoba, od něho již českému Museu darována. Tato nádoba, kterou zde v 1 / 4 její velikosti obraz představuje, jest zhotovena z černošedé hlíny a nese na sobě patrně znaky, že nebyla dělána na hrnčířském kruhu, nýbrž že byla vyhnětena pouhou rukou. Leželať pak asi 2 sáhy pod povrchem polním v písčité vrstvě, která vyvýšené polnosti mezi Kornem a Vlenci pokrývá. Vnitřek její byl naplněn tímtéž pískem, v jakém ležela, v sousedctví nevyskytla se však ani památka lidských kostí. Po bedlivém ohledání místnosti přesvědčil jsem se, že zde nikdy nebyl hrob, neb předně jest hloubka, v níž nádoba nalezena byla, příliž velká, kolem nádoby nebylo ani popele ani kostí, a zadruhé objevuje písčitá vrstva všude stejný neporušený ráz usazeniny. Okolí Vlenecké náleží k jihozápadnímu kraji vápenných silirských vrstev, z nichž se pahorkovitá vysočina mezi Prahou a Zdicemi se skládá. Vysočina tato dosahuje zde na nejvýšších místech 200 sáhů, v průměru 150O . Náplav diluvialní pokrývá tuto vysočinu ve dvou pásmech, v jednom vyšším, asi 180O nad mořskou vysočinou povýšeném, a v jednom nižším, asi 140 - 150O vysokým. Náplav ten záleží z většíčásti z písku a oblásku, porůznu též z hlíny, v níž u Berouna odkryty byly slonové zuby ( stoličky ), čímž se tedy diluvialní stáří těch naplavenin patrně stvrzuje. Jmenujem-li tyto naplaveniny diluviální, znamená to tolik, jako že pocházejí z dob, v niž žily v Evropě slonové, nosorožci, hyeny a t.d., když roviny severní Evropy byly pokryty z velké části mořem ; zkráka z těch dob, kteréž se kladou před stvoření člověka.

Vlenecké vrstvy náležejí k hlubším pásmu diluvia zdejšího a dle výšky nadmořské souhlasí docela s podobnými naplaveninami v okolí Pražském, o nichž jsem v živě v roce 1854 st. 383 se zmínil .

Podle toho jest Vlenecká nádoba nejdavnější starožitnost česká a pochází z dob, pro něž nám historické měřítko úplně chybí. Nález ten není však jediný svého spůsobu. Je-li tomu tak, náleží Vlenecká nádoba zajisté k nejpamátnějším starožitnostem českého musea.

// text byl krácen //

Řadu svých poznatků a pozorování uložil Krolmus do svého životního díla. Staročeských pověstí, které vycházely v sešitech v Praze v letech 1845 - 1851. Zatím co první dva díly obsahují mnohá zajimavá pozorování zoologická a ormitologická vlastní i převzatá, třetí díl, z něhož v roce 1851 vyšly bohužel jen počáteční sešity, obsahuje řadu zpráv geologického charakteru --- zejména z oblasti Českého krasu ---- zřejmě jako odraz čerstvých poznatů.


na nejdůležitější znich se teď podiváme :
- Největším dojmem na Krolmuse zapůsobilo okolí Koněprus, jehož krajinné tvary a lidové pověsti k nim se pojíci jej inspirovaly k různým prehistoricko - mytologickým doměnkám, které byly poplatné nazírání dehdejší doby a jimž se tu nebudeme zabývat. Zajímavé jsou popisy, všímající si jak jeskyní --- jsou to vlastně jedny z nejstarších zpráv o Koněpruských jeskyních --- tak i povrchových krasových zjevů. Z hledisa "krasového ( jeskynního ) folklóru", zkoumaného v Moravském krasu zejména J. Skutilem a v Čechách dosud zanedbaného, jsou zajímavé i různé záznamy o odrazu krasových zjevů v lidové tvorbě.
"........ nade vsí "Koňaprusy " nedaleko Tmáně táhne se od východu na západ hřebenová hora po severní stráni lesem porostlá a na jih vysokou a velikánskou skálou vápencovou ohražená, "Kodiš" nazvaná .... na Kodiši se jeskyně ukazuje, v které medvědí kosti dle pověsti senalézaly. Na květnou neděli a na veliký pátek lidé okolní zvláště koněpruští v pašíjích poklady v ní a na skále pilně hledají. ...... Do čarodějné skály Kodiše vedou podnes vrata, ..... jimž vůz senem naložený do oné díry čili skalní síně na 7 sáhů vysoké a 12 sáhů dlouhé pohldlně vjeti může ...... Na konci této síně jsou dvě nižší vedle sebe komnaty, jedna na pravo na 8 sáhů dlouhá se sedadly, a druhá díra v levé nemá takřka konce, neb jest místem zasypána, místem tak úzká, že nelze člověku se dále prodrati, zvláště když pátrateli pochodeň zhasne. Vojtěch Herán, bývalý myslicec z Klecan, sbíratel minerálií , přes 300 kroků se svítilnou tuto díru na 2,5 lokte vejšky a na dva lokte šířky prolezl, někde sucho, někde mokro, místem mramor, místem zase vrstvě břidlice v této vápencové díře shledal, konce z podotknutých příčin nemohl se dopíditi. Někteří koněpruští lidé vypravují, že tato díra až do Kody, druzí, až do Tetína, třetí, že se až proti Karlotýnu běží. Před dávnými lety pustili prý do ní kachnu, jiní dí, že psíka, jenž měli u Kody, dle jiných pod Tetínem, a třetí dí, že proti Karlotýnu z té díry podzemní oba vyjíti. " Na mnoha místech je skála zřejmě dutá, " když se na ní silně dupe neb buší, ona temně zvučí. 2* )

2* ) - J. Kopš - V. Stehlík ., Koněpruské jeskyně u Berouna ., Praha 1962

Popis se týká jeskyně Ve vratech na Kotýzu, 3* ) západním konci masivu Zlatého koně ( Krolmus v popisech tyto dvě polohy celkem nerozlišuje ., velký lom na vápenec, který dnes oba vrchy rozděluje, tehdy neexistoval ). Zmíněné paleontologické nálezy pocházejí však zřejmě z jiné jeskyně, dnes asi už neexistující. Také formy větrání vápence na povrchu Kotýzu a Zlatého koně neušly Krolmusově pozornosti. Okolní lid je považoval za " vyšlapané stopy koňské a lidské " , Krolmus však " strůžky vystrouhané ve skále, v kterých buď základová břevna bývalé božnice neb tvrze ležely aneb byly jsou to rýhy čili žlábky, po kterých krev obětních zvířat na kajícníku dolů se řinula " , tj. při pohanské modloslužbě v pravěku. Lidé z okolí ochotně ukazovali příchozím jeskyně a jiné pozoruhodnosti. Zajimavost těchto míst přiměla dokonce Františka Hořičku - malíře a společného přítele Václava Krolmuse i Václava Hanky, s nimiž jej pojí i jeho dosud nevyjasněný podíl na vzniku Rukopisů a " objevení " Rukopisu zelenohorského --- že už roku 1829 je zachytil v několika kresbách, o jejichž existenci však dnes víme bohužal již jen z Krolmusova záznamu.

3* ) - .. Tento vrch podle Kromluse " Kotiš vůbec od lidu slove " : jím samým užívá tvar Kodiš má "mytologické" zdůvodnění a je jeho soukromým výtvorem. Poznámka o názvu Kotiš, patrně dost spolehlivá ( Kromlmus jako dobrý národopisný sběratel si všímal místních a pomístních názvů velmi intenzivně ) je zřejmým dokladem o vývoji tohoto jména, které se v novjejší literatuře vyskytuje ve tvaru Kotýs či Kotýz.

Paleontologické nálezy znal Krolmus také z okolí Litně. V deníku z roku 1852 uvádí Mramor nad Litní jako naleziště : - v rozsedlině na severní straně proti Měňanům se " zkamenělý hnát zubra , zkamenělý paroh uřezaný nalezl." Také v nedalekých Svinařích byl prý nalezen " slonuv neb mamutuv zub antidiluvialnský.

" Od Tetína na jih, půl hodiny cesty vzdálí, běží roklí Čapuši živý pramen silný a vylévá se na dvoje složení mlýnská ze skály ďárské ( Kalktuff ) neb vápencové. Tato studánka neb pramen slove Koda ..... " . Voda pramene byla v okolí považována za léčivou, po jakémsi zjevení tu bylumístěnmariánský obraz a v suchých letech 1834 a 1835 chodila sem z okolí procesí, aby si vyprosila déšť. "Na tuto zdejší vápenou neb ďárskoou skálu kape voda, jenž mech, listí, byliny, součky vápenou korou potáhne a je takto skamení a rozličné podoby tvoří..... . Lid zdejší a okolní tomuto vápenci čili ďaru říká "Pěna, skála pěnná". On ji řeže a piluje a bere ji jako jiný kámen pískový aneb opukový na stavení svá. Hořejší mlynářKodeský z toho ďaru chlév a jiní lidé světnice sobě vystavěli. Pod Kozlem horou a Hostimem v polích na valech též lidé týž kámen ( ďar ) vydobývají na levém břehu Mže /// Berounky ///. Tvrz tetínská ..... mimo kamení jiná i z této skály ďarské nebvápenecké kámen k budování brali, neb v zříceninách rozvalené tvrrze tetínské lid ho posud vyhledává a ním spolu staví, to jsem r. 1850 na své oči spatřil, světnice jest z něho velmi pevná a suchá .. ."

V okolí zaznamenává Krolmus i další prameny kolem Tetína a zejména další jeskyně : hovoří o dnes již zničených Turských maštalích po Tetínem a zejména o jeskyních ve skalách na pravém břehu Berounky mezi Srbskem a Karlštejnem. Tyto informace mají značnou cenu proto, že zachycují stav před stavbou železnice z Prahy do Berouna ( 1860 - 1861 ), která se zařísla do vápencové skalní kulisy a podstatně ji změnila : další podíl na ničení původní podoby krajiny tu měly v pozdější době lomy, kterým padla za oběť řada jeskyní, zejména Turské maštale a Srbská sluj 4* ) - 5* ) . Na panoramatickém náčrtku v Krolmusově deníku je zachycena už trasa železnice a u některých skal nad ní je poznámka např. "polovic na železnici se shazuje. " Na tomto náčrtku jsou podél řeky od leva do prava zakresleny střídavě skály a ústí údolí. Na začátku je studánka Koada a "Čapuš rokel" , pak následuje skála s jeskyní Kapličkou 6* ) , rokle Klenová, skála s jeskyní sv. Ivana 7* ) , hraniční rokle mezi pozemky obcí Korna a Krupné, skála, rokle, skála s jeskyní označenou Krolmusem jako druhá ( jeskyně sv. Ivana byla první ) , rokle a opět skála 8 * ) .


4* ) - "TURSKÉ MAŠTELE" u BEROUNA


" Mezi roklí " Čapuší " a " Klenovou " roklí tak nazvanými jestiť skála na obci Kornenské u pole Frankového z Korna na severu 1/4 hodiny od Korna vzdálená. V té skále na hoře jest viděti kapličku kamením zasypanou, jen toliko otvor kapličky neb do jeskyně dveře, vchod do skály této vysoké viděti. Pod ní pole Frankovo leží 10 sáhů níže ...... " Ivančice čili Ivanovice jeskyně sv. Ivana bývala, nalezá se za vsí Kornem na sever 1/4 hodiny od Korna vzdálená na občině Kornenské pod velikánskou skalou jest vchod vejceti podobný výše 2 lokte, šíř. 2 lok.. a dílka 1 1/2 lokte díra do skály této, tam 9 loket dílka , 6 lok. šíře, ale na 7 loket výše této jeskyně, délka jeskyně páčí 9 loket, tj. 3 čtv. sáhy. Na stěně skalní v této jeskyni jest na zadní stěně na pravé straně či ruce kamenem uhlazená čtyřhranná tabulka kamenná, na ní nápis praví lidé neznámý, který nemoha žádný čísti nepochybně runský neb cyrilskou literou psaný ( byl ) . . . vedle této skalní tabulky v této jeskyni Ivančické byla druhá díra okrouhlá, také jako první velká, do druhé jeskyně větší nežli první jest, v které dělníci z Vlach ( Italiani ) pracující na dráze železné z té první r. 1861 na jaře obydlí učinili, celou obílili, opravili, potravní sklad měli, chléb, housky, nápoj atd., tedy i tu tabulku obílili a vyškrábali a co památného v ní bylo zrušili a tu druhou díru do druhé jeskyně větší zazdili 1861 na jaře. Velkost druhé jeskyně zazděné, v které lidé ze Skuhrova a z Korna byli se světlem, počítají 3 sáhy šíř., 5 sáhů výš., 6 sáhů délky. Ta skála stojí vedle rokle " Klenová" řečené a z druhé strany má rokel také, nepojmenovanou.

" Druhé jeskyně dvě se nalezají ve skále opět vedle : ale na obci Krupenské podle řeky Berounky čili Mže pravého břehu okolo které běží železná dráha jako okolo skal Kornenských po pravém břehu ku Zbraslavi. .... Do první jeskyně zdůli jsou do skály této dveře podobné vrátkům 2 1/2 lokte výše a 4 lokte šíře. Jeskyně i. prostranství na 4 lokte délky, na 4 lokte šířky a na 9 lokte vejšky. V této jeskyni Vlaští dělníci na jaře 1861 udělali sobě z ní sklad na nádoby dřevěné a železné potřebné ku železnici, motyky, lopaty, kolečka. Z této první jeskyně jest okrouhlá díra, jde nahoru, lezou Italiani po žebříčku do ní, 2 1/2 lokte velikosti jest vchod díra do druhé v skále všší jeskyně, která má 5 loket šíře, délky na 5 sáhů a výše do špičky také 5 sáhů, formu má trojhraníkovou a ve stropě v koutě ve špičce opět menší třetí dírka do skály. V této sruhé jeskyni na hůře mají Italiani postele, lože na kterých spí a nádobí své ohřívají. "

Citované poznámky z Krolmusových spisků a rukopisů mají nepochybně cenu pro výzkum české krasové oblasti : zachycují mnohé z toho, co během dalšího sta let zmizelo, a také o místech a jevech dosud existujích přinášejí informace, které by jinak zanikly, ač mají svůj význam pro dějiny výzkumu Českého krasu.

 


GOMORFOLOGICKÝ

PŘEHLED ČESKÉHO KRASU

Reliéf, geomorfologický ráz krajiny je tedy jedním z jejich základních prvků.

Ovlivňuje i ostatní fyzikálně geologické složky krajiny, jako jsou podnebí, vodstvo a vegetaci. Proto spolu s vodními toky, lesy, loukami, zemědělskou vegetací a lidskými sídly určuje ráz krajiny. Tím, že porozumíme reliéfu a jeho vývoji, porozumíme lépe i krajině a budeme schopnější ji chránit. Tento pohled je zvláště nutný pro tak složité a různorodé území, jakým je CHKO Český kras, které prodělalo dlouhý geologický a složitý vývoj.

· Rozloha : 128 km2

· Geografická orientace : 490 52´ - 500 00´ , 140 03 – 140 21E

· Nadmořská výška : 208 m ( Berounka v Zadní Třebáni ) , 499 m ( Bacín )

· Vyhlášení CHKO Český kras : výnosem MK ČSR č.j. 4947 / 1972

· Maloplošná zvláště chráněná území v CHKO Českém krasu :

· 2. národní přírodní rezervace : 1.) – NPR Karlštejn , 2.) – NPR Koda

- 4. národní přírodní památky :

3. ) – NPP Kotýz , 4.) – NPP Zlatý , 5.) – NPP Klonk , 6.) – NPP Černá rokle

· 8. přírodních rezervací a 5. přírodních památek

1.) – PR Radotínské údolí

2.) – PP Hvížďala

3.) – PR Kaplice

4.) – PR Staňovka

5.) – PP Špičatý vrch – Barrandovy jámy

6.) – PP Lom u Kozolup

7.) – PR Tetínské skály

8.) – PR Kralické údolí

9.) – PR Kulivá hora

10.) – PR Kobyla

11.) – PR Vyškov

12.) – PP Krásná stráň

- 3. naučné stezky

1.) Svatojánský okruh

2.) NPR Karlštejn

3.) Zlatý kůň

- 1.veřejná jeskyně

Koněprůské jeskyně

Dále jsou v působnosti Správy CHKO Česká kras národní přírodní památky :Medník , Požáry , Dalejský profil , U Nového mlýna , Barrandovské skály , Lochkovský profil a Letňanské letiště.

..............................................................................................................................................................................................

1.) - Poprvé název Barrandien použil dne

GEOGRAFICKÁ CHARAKTERISTIKA ČESKÉHO KRASU

Území Českého krasu je tvořeno prvohorním Českým masívem. Tvoří ji Brdská vrchovina . Je to území, jehož základní rysy se zformovaly během prvohor, ale od té doby stále odráželo i geologické pochody probíhající v jeho okolí.

BRDSKÁ VRCHOVINA – je nazvána podle své nejvyšší části BRD a zaujímá ve vrchovině Berounky střední postavení mezi pahorkatinou Plzeňskou a plošinou Pražskou. Její území je protáhlé ve směru JZ – SV a rozkládá se na prvém břehu Berounky východně od Rokycan až k soutoku Berounky s Vltavou. Na levý břeh Berounky zasahuje Brdská vrchovina nižším pahorkatinným územím odvodňovaným Klíčavou a Kačákem ( Loděnicí ). Na SV přechází Brdská vrchovina pozvolna do méně členitého terénu Pražské plošiny.

V reliéfu Brdské vrchoviny se odráží vliv geologické stavby, především rozdílná tvrdost jednotlivých souvrství a jejich odolnost vůči zvětrávání a denudaci. Podle nadmořské výšky a členitosti reliéfu dělí se Brdská vrchovina na 6. geomorfologických jednotek.

Přibližně středem Brdské vrchoviny probíhá ve směru JZ – SV protáhlá erozní deprese, zvaná – Hořovická brázda. Ve východní části je vidlicovitě rozvětvená a ohraničuje tak vyšší území Karlštejnské pahorkatiny. Omezení Hořovické brázdy je velmi výrazné, především v její východní části. Výškové rozdíly mezi dnem brázdy a sousedními vrcholy Hřebenů jsou 200 – 250m. Dno brázdy je široké a ploché, s celkovým sklonem k SV. Hořovická brázda je zde zastoupena převážnou částí okrsku Řevnické brázdy, výraznou strukturní sníženou barrandienského směru JZ – SV na měkčích horninách orodovníku ( převážně břidlicích ), brázdu sledují SZ úpatí Hřebenů, přehlubuje široké údolí dolní Berounky ( od Řevnic – u nás od Dobřichovic – po soutok s Vltavou ), s výrazně vyvinutými kvartérními terasami téměř úplného systému ( do relativní výšky kolem 80 m n. m ). Mezi Černošicemi a soutokem s Štvavou vytváří Berounka 1500 – 2000m širokou údolní nivu s náplavy mocnými 10 – 12m a s dobře patrnými opuštěnými koryty.

Rozvětvením Hořovické brázdy byla od ostatního území oddělena Karlštejnská pahorkatina. Je protažena ve směru JZ – SV. Z větší části leží na pravém břehu Berounky.

Mezi Berounem a Zadní Třebání přesahuje její území též na levý břeh, kde přechází nevýrazně jednak k nižší Pražské plošině, jednak k sv. výběžku Křivoklátské vrchoviny. Karlštejnská pahorkatina zaujímá zhruba střed sedimentační paleozoické pánve, kde vystupují nejmladší horniny silurské a devonské, převážně v karbonátovém vývoji. Tato skutečnost podstatně ovlivnila ráz reliéfů, odlišný od ostatních částí Brdské vrchoviny.

Reliéf Karlštejnské pahorkatiny je mírně zvlněný. Nad nepříliš rozlehlé denudační plošiny ve výšce okolo 400 m n. m. vyčnívají nízké zaoblené vrchy, popřípadě krátké hřebeny. Řeka Berounka protéká napříč územím Karlštejnské pahorkatiny v hlubokém kanónovém údolí. Souhlasně s velkým zahloubením Berounky se rovněž její krátké a nepříliš vodnaté přítoky silně zahloubají a nabývají charakteru divokých krasových roklí. Značná čistota některých vápencových vrstev zde podmínila vznik jednotlivých krasových jevů, z nichž největší a nejznámější je Koněpruská jeskyně na Zlatém koni. Území s těmito krasovými jevy bývá nazýváno ČESKÝ KRAS 1*), který však nelze pojímat ani ve smyslu geologickém, ani geomorfologickém. Český kras, který je plně součástí Karlštejnské vrchoviny, netvoří samostatné souvislé krasové území, ale jednotlivé izolované krasové oblasti, kde se vyskytují krasové jevy. Typický ráz krasového povrchu je omezen na plochý hřbet Zlatého koně a Kotysu.

1*) - název poprvé "použil" Jaroslav Petroboku, který vydl v této oblasti rozsáhlý přírodovědecký výzkum.

Za výše zmíněného stavu geomorfologické prozkoumanosti terénu se lze při rekonstrukci paleogeografického vývoje Brdské vrchoviny opírat o pouze o výsledky geologických výzkumů, především o podrobně zpracovanou statigrafii vrstev Barrandienu. Základní rysy reliéfu Brdské vrchoviny vtisklo variské vrásnění, jímž byla ukončena sedimentace devonských hornin. Od ústupu devonského moře byla převážná část Brdské vrchoviny souší a vystavena intenzivní denudaci, přerušované místně omezenými záplavami.

Sladkovodní sedimenty křídové se ukládaly v mělkých depresích, později též na povrchu značně zarovnaného reliéfu. Tyto sedimenty lateriticky zvětraly a podlehly silnému odnosu. Jejich zbytky se udržely jen na místech chráněných před erozí a denudací. Proto je nacházíme v oblasti Karlštejnské vrchoviny na dně některých krasových kapes, které vznikly součastně s lateritickým zvětráváním, prohlubovaly se však i později a sedimenty do nich postupně vklesávaly ( V. Homola1950 – Zbytky fosilních tropických půd na vápencích západní části Barrandienu. ČK,3 : str. 97 – 107 ).

O rozsahu mořské křídové transgrese v oblasti Brdské vrchoviny není jednotných názorů. Podle O. Kodyma -  A. Matějky ( 1920 – Geologický a morfologický příspěvek k poznání štěrků a vývoje říčních toků ve středních Čechách. SČSZ,26 : str. 17 – 32, 97 – 113 ) zasahovalo křídové moře jen do s. části vrchoviny a přesahovalo málo za dnešní údolí Berounky. Právě tak sporné jsou i naše vědomosti o vývoji povrchu ve starších třetihorách.

Subaerickými pochody, které trvaly již od druhohor, byl povrch Brdské vrchoviny postupně snižován a zarovnáván v starotřetihorní parovinu., nad níž vyčnívaly jen hřebeny odolnějších hornin.

Na složitě zvrásněných horninách vznikl apalačský typ reliéfu. / 1. /.

Berounka je hlavním tokem celé oblasti a pro velkou většinu Brdské vrchoviny představuje místní erozní bázi.

C . Purkyně - pokládá údolí Berounky za epigenetické, které se teprve při větším zahloubení přizpůsobuje v detailech petrograficko-tektonickým poměrům podloží.

Pro rekonstrukci toku poskytují větší možnosti teprve uloženiny zdibského stadia. Podle jejich výskytu lze předpokládat, že na konci třetihor sledovala Berounka přibližně dnešní směr.

Berounka
Řeka "Watto"

Studie k historické geografii Čech

Dle historických studií o geografii Čech, se pro spojení toku čtyř řek, které se sbíhají v plzeňské pánvi i pro jednotlivé z nich, vyskytuje se vedle názvů obvyklých i někdy jméno >>Watto<< nebo >>Watta<< 1*).

1. - ) Historické zprávy o plzeňských řekách jsou sestaveny v pojednání - J. Strnada : - >>Mže či Berounka ?<< Sborník české spol. zeměvědné, 1898 ., IV. 72 - 77 , 102 - 107.

Toto označení se prvně objevylo napsáno na mapě Crigingerově2 z r. 1568 3.

2. - ) Johanes Criginger - Narozen roku 1521 v Jáchymově. První zmínky o Cringerovi se objevují až roku 1538 na imatrikulačním listě university ve Wittenberku, kde byl roku 1546 promován na magistra svobodných umění.

Stal se luteránským knězem, který vyučoval ve školách na obou stranách Krušných hor, např. v Marienberku, Crimmitschau a v Horním Slavkově. Jeho působnost se ubírala třemi směry : - zabýval se literární tvorbou, činností teologickou a kartografickou. ze všech jeho děl nezapadla díla kartografická, která tvoří dodnes důležitou sopučást vývoje mapového zobrazení Čech. 

Odolen Kodym - Alois Matějka ( 1920 – Geologický a morfologický příspěvek k poznání štěrků a vývoje říčních toků ve středních Čechách. SČSZ,26 : str. 17 – 32, 97 – 113 )

...... "u Berouna spojují se údolí Litevky a Mže ( Berounky ), kde řeka opuští spodní silur a razí si cestu svrchním silurem a devonem, který dodává krajině v tak zvláštní ráz. Petrorologický charakter tohoto území je nesmírně mnohotvárný ve střídaní břidlic, diabasů a vápenců. Rovněž po stránce tektonické je území velmi komplikované, tvořící v této krajině hojné brachysynklinály a brachyantiklinály podmiňující uzavírání pánve Barrandienu. Kromě toho je celé území prostoupeno nesčetnými příčnými poruchami stáři variského, podle něhož se udály pohyby - lhostejno zda vetikálně nebo horizontálně, které se však jeví na mapě i v terénu posunutím jednotlivých pásem. Jež znemožňují vytvoření delších souvislých pruhů vrstevních, které by vystupovaly morfologicky v podobě táhlých hřbetů.

Horotvorný děj, jehož stopy tu nacházíme spadá do doby variské, kdežto všechny poruchy pozdější ustupují značně do pozadí. Právě tímto územím probíhá osa synklinálního údolí v variském horstvu, které se vytvořilo v době spodnokarbonské. Následkem toho denuce v době předkřídové mohla v tomto území působit jen pomalu. Zejména devonské vápence jsou materiálem celkém proti zvětrávání dosti odolné - přesto pro své původní synklinální uložení - zůstalůy tady celkem v nízkých polohách. I reciérní parovina svažovala se zde do těchto míst. Samozřejmě, že v devonská území nebyla rovná, vyčnívaly tu nad ní jednotlivé vrcholy zejména vápencové. Její zbytky můžeme nalést např. .. pláň u Tobolky na pravém břehu a v Mořině na levém břehu Berounky.

V době miocení, do niž datujeme vznik nejvyšších štěrků, meandrovala Berounaka v této oblast po parovině, obtékající kopce z ní vyčnívající a tvoříc částečně i ostrovy. Teprve v době pliocení zvolila si tok podobný dnešnímu.

Geomorfologický ráz dnešního reliéfu je výsledkem dlouhodobé denudace, která vedla k vytvoření paleogenní paroviny. Doznívající tektonické pohyby a kvartérní klimatické změny způsobily oživení eroze vodních toků a tím i zmlazení reliéfu. Starotřetihorní parovinný povrch byl značně rozrušen a ve větším rozsahu se zachoval jen na rozvodích, většinou ve výškách 400 až 450 m n. m.. Vodní toky založené na parovině mají široká rozevřená údolí, dnes zachovaná jen v úsecích horního toku. Dolní toky se více zařezávají a sledují tak zahloubení Berounky. V kvartéru se dále výrazně uplatnilo mrazové zvětrávání zvýšenou tvorbou svahových sedimentů. Vznikly četné suťové kužele a proudy, především na svazích výše položených hřbetů z odolnějších hornin. Širší uplatnění měly pleistocénní soliflukční pohyby, které se projevovaly i na mírných denudačních svazích. V teplých a vlhkých obdobích pleistocénu vznikly při krasových pramenech v oblasti Karlštejnské pahorkatiny uloženiny Travertinu, jejichž tvorba pokračuje až do holocénu.

// Dále k SV. se území Českého krasu rozprostírá do části Pražské vrchoviny.

SV. část Berounky zabírá Pražská vrchovina, jejíž reliéf v oblasti denudačních zbytků svrchnokřídových sedimentů a hornin předřídového podkladu ( algonické a prvohorní zvrásněné sedimenty Barrandienu, prekarbonu ) , nořících se směrem k S pod souvislý pokryv křídových usazenin, je charakteristický geomorfologickou jednotvárností. Zpestřují ho jednak kvartení zářezy vodních toků, jednak nepříliš vysoké hřbety se stopami periglaciálního větrání na pruzích odolných hornin směru JZ – SV. //

Geomorfologický a geologický vývoj krajiny však ještě není ukončen. Geologické pochody stále působí, i když si to uvědomíme jen příležitostně. Celé území CHKO Český kras se i nyní stále modeluje hlavně tekoucí vodou, především při větších záplavách, jako v roce 2002. Stále se také opakují skluzy a sesuvy i na mírně uložených svazích.

3D model Českého krasu
  • 3D model Českého krasu

Výrazným geologickým faktorem současnosti se totiž stal člověk, který ročně přemístí při zemních pracích a stavbách, lomovou činností větší objem zemin než geologické pochody.

Neopatrnou zemědělskou činností zvyšuje též půdní eroze. Vážným rizikem, které může ohrozit přírodní podmínky jsou neuvážené skládky, které mohou vážně ohrozit kvalitu podzemních a povrchových vod.

Důležitou obranou proti těmto neblahým následkům řady současných geologických pochodů, nebo alespoň faktorem, který je zeslabuje, je v mnoha případech důsledná ochrana přírodního prostředí!

GEOLOGIE ZÁKLADNÍ GEOLOGICKÁ CHARAKTERISTIKA Českého krasu

ÚZEMÍ ČESKÉHO KRASU

Poněvač geologické složení je velice různorodé, tak si něco nejprve oněm něco málo řekneme. Jak již jsme se zmínili CHKO Český kras se nachází na území v centrální části Barrandienu, který leží v Českém masívu a tento masív pokrývá velkou část území ČR. Barrandien se nachází ve středních a jiho-západních Čechách a jeho geologicky nejpestřejší část najdeme přibližně mezi Prahou a Plzní.

Barrandien - název poprvé použil Radim Kettner v r. 1925 a to ku příležitosti

BARRANDIEN Starší paleozoikum – reprezentující geologický vývoj od kambria ( počátek před 540 – 570 mil. let ) ordoviku, siluru a středního devonu konče ( konec před 385 mil. let). Tvoří centrální část Barrandienu ve středních a jiho-západních Čechách.Vystupuje na povrch zhruba jihozápadním směrem mezi Prahou a Plzní. Leží diskordantně na podloží Kadonského zvrásnění na konci starohor – Protezorika a bylo pouze v menší , míře postiženo ( opětovně deformováno ) variskou orogenezí ( variského vrásnění ). Vesměs bez výraznějších projevů metamorfózy.

Náš pohled bude směřovat pouze na centrální část území Barrandienu, který leží ve Středních Čechách a to ve směru jihozápadně mezi Prahou a Berounem.

VARISKÉ HORSTVO – PRVOHORY

Před 545 – 250 miliony let

Kambrium 545 – 490 mil.let

Ordovník 490 – 435 – 440 mil. let

Silur 440 – 417 – 410 mil. let

Devon 410 - 417 – 354 mil. let

Karbon 354 – 298 mil. let

Prem 298 – 250 mil. let

 

Kambrium – útvar, nazvaný podle latinského označení severního Walesu ( Cambria ) v Anglii, je nejstarší části paleozoika. 1*) Podle nejnovějších interpelací radiometrických dat zaujímá v geologické minulosti přibližně úsek mezi 545 – 490 mil. let před přítomností.

1*) - poprvé název "použil" - navrhnul - Adam Sedgwick (1785-1873), v r. 1835 a to pod původním názvem Cambrické vrstvy.

 
Kambrium se dělí do tří základních útvarů :

· Svrchní

· Střední

Spodní – Len

· Atdaban

· Tommot

· Daldyn

Spodní hranice je definována ve stratotypu na mysu Fortune Head na Newfoundlandu podle prvého objevení ichnofosilie Treptichnus pedum.

Different forms of the Treprichnus pedum trace  Treprichnus pedum

Original shape in 3-D view

V této úrovni dochází k vzrůstu bohatosti tvarů stop po životní činnosti organizmů ( ichnofosilií ), které pronikají i hlouběji pod povrch mořského dna. V blízkosti báze kambria, popř. již poněkud dříve, se objevují i organismy s pevnými schránkami. Kambrický útvar dělíme na tři oddělení ( viz. tabulka 1. ).

Dělení na nižší jednotky zatím nebylo mezinárodně sjednoceno a užívané stupně mají jen regionální platnost. Horotvorné pochody byly v kambriu ještě ve znamení doznívajících madonských ( panafrických ) procesů, které byly provázeny výstupem a chladnutím plutonických mas i vulkanickou činností. Do svrchního kambria spadají v Evropě pohyby označované jako sardinská fáze. Kambrium se vyznačuje neobyčejným rozvojem organického světa, přičemž je významné, že mnohé skupiny živočichů vytvářejí pevné schránky, které se mohou zachovat jako zkameněliny. Na území Českého krasu se kambrium nenalézá.

Sedimenty kambria v oblasti Barrandienu leží diskordantně na kadomsky zvrásněném proterozoiku. Na povrch vystupují v tektonicky predisponované kadomské depresi v brdské (příbramsko-jinecké) a skryjsko-týřovické oblasti.

Brdské kambrium

V Brdském kambriu se ve spodním kambriu vyskytují kontinentální sedimenty mocné až 3000 metrů ( aluviální kužely , nivy, řečiště ), ve středním kambriu dochází k mořské transgresi (sedimenty až 400 metrů mocné), naopak ve svrchním kambriu se objevují regresní sedimenty a četné vulkanity. Průřez sedimenty:

  • spodní kambrium
    • žitecko-hlubošské souvrství (žitecké slepence, hlubošské slepence)
    • sádecké souvrství (pískovce, droby)
    • holšinsko-hořické souvrství (holšinské slepence, hořické pískovce, pasecké břidlice se zbytky členovce Kodymirus vagans, považované za nejstarší českou živočišnou fosílii)
    • kloučecko-čenkovské souvrství (kloučecké slepence, čenkovské pískovce)
    • chumavsko-baštinské souvrství (slepence, pískovce)
  • střední kambrium
    • jinecké souvrství (břidlice, pískovce, slepence, faunisticky bohaté mořské sedimenty)
    • ohrazenické souvrství (slepence)
  • svrchní kambrium
    • pavlovské souvrství (pavlovské slepence, strašické vulkanity - andezity, ryolity, bazalty)

Skryjsko-týřovická oblast

  • střední kambrium
    • milečské slepence
    • týřovické slepence
    • skryjské paradoxidové břidlice s hojnou trilobitovou faunou
    • vosnické slepence
  • střední-svrchní kambrium - vulkanity křivokládsko-rokycanského komplexu (andezity, dacity, ryolity) až 1000 metrů mocné

V Českém masivu je fosiliferní kambrium známé z několika míst při jeho severním okraji (okolí Görlitz, Doberlug) a ze středních a východních Čech. Nejlépe známé jsou výskyty kambria ve středních Čechách. V Barrandienu jsou dvě téměř spolu sousedící oblasti. Na SZ je to oblast skryjsko-týřovická, na jihu oblast příbramsko-jinecká.

Ordovik – útvar je nazván podle latinského názvu Welsu – Ordovicia v Anglii. Zavedl jej anglický badatel Charles Lapworth r. 1879 pro sled hornin sporného stáří mezi tehdy různě chápaným kambiem a silurem. Ordovik zaujímá časový úsek přibližně mezi 490 a 435 – 440 mil. let před přítomností, takže jeho délka trvání kolem 50 mil. let. Je podobná kambriu. Spodní hranice je definována ve stratotypu Green Point na Newfoundlandu podle prvého výskytu konodota Iapetognathus fluctivagus na bázi stupně tremadoku. Mezinárodní dělení ordoviku je v součastné době v přerodu : zatím bylo přijato rozdělení na tři oddělení ( spodní, střední, svrchní ) podle graptolitové fauny. V České republice byly pro svrchní ordovik chladnovodní mediterání oblasti navrženy zvláštní regionálně platné stupně – dobrotiv, beroun, královodvor a kosov ( viz. Tab. 2. ).

svrchní - ashgill - kosov caradok - králodvor 

beroun Ordovik střední - llanvir - dobrotiv · arenig spodní - tremadok

( Statigrafické dělení podle ordovického útvaru – stavu r. 2000 ) V té době jádro Českého masívu s Barrnadienem leželo patrně v mírním až chladném, ne však polárním pásmu jižní polokoule, na periferii lemu Gondwany.

Ordovické klima vykazovalo zřetelné výkyvy, jejichž účinek můžeme studovat i na našem území. Ve srovnání s kambriem jsou nápadnější chladná období, která ovlivňovala i stav světové hladiny oceánů. Na počátku ordoviku byla hlavním trendem transgrese, které se střídaly jen s epizodickými regresemi. Mořská hladina dosáhla patrně vrcholného stavu v caradoku. Nejvyšší ordovik je naproti tomu ve znamení rozsáhlé globální regrese, provázené prudkým ochlazením ( množství vodních mas, bylo vázáno v ledovcích ). Tehdy byla zaledněna podstatná, jižněji položena část Gondwany a klimatické zněny se výrazně odrazily i ve vývoji organického světa. Obrat k teplejšímu klimatu nastal teprve těsně před nástupem nové, silurské periody. Organický svět ordoviku se značně lišil od kambria. Jedním z nápadnějších znaků je rychlý vývoj organizmů – hlavní rozvoj graptolitů a konodontů, kteří se stávají nejdůležitějšími vůdčími zkamenělinami. Ordovik v České republice Hlavní a nejlépe prozkoumanou oblastí s ordovickými uloženinami u nás je Barrandien.

 

Silur - Silurský útvar, nazvaný podle keltského kmene Silurů, uvedl do literatury anglický badatel Roderick Impey Murchison 1*) r. 1835.

1*) viz odkaz na sekci : -  Zahraniční přehled osobnos



Ordovik Barrandienu je intenzivně studován již od Barrandovech dob. V 19. i v prvé polovině 20. století. Ve stratigrafii ordoviku byly významným mezníkem práce B. Bouška - ( např. 1928 - O vrstvách Záhořanských českého ordoviku ., Rozpravy Čes. Akad. Věd , řada mat.-přír. věd ., 37 / 1928 ., č. 33 ., str. 60 ., 4 obr., 4 tab., Praha ). Na současném pokročilém stavu stratigrafických výzkumů a geologického mapování má hlavní zásluhu V. Havlíček - ( souhrny zvl. 1981, 1982, 1989, in Chlupáč et al . 1992. 1998, též Havlíček – Vaněk / 1966 – The biostratigraphy of the Ordovican of Bohemia., SbGV., Paleont. Řada – P., č. 18., str. 7 - 69 Praha / , Havlíček – Marek / 1973 – Bohemian Ordovican and ist international correlation. ČMG, č. 18., str. 225 – 232., Praha /, Havlíček et al. 1994 ). Sedimentologický výzkum jednotlivých souvrství provedl Zdeněk Koukal - ( souhrn : 1963 ), vulkanity zpracoval F. Fiala - ( 1971 – Ordovický diabasový vulkanismus a biotitické lamprofyry Barrandienu. SbGV, Geologie ., řada – G., č. 19, str. 7 – 97., Praha ) a nověji zhodnotil et al. Patočka ( 1993 ). Zvláštní pozornost byla věnována nejvyššímu ordoviku a hranici se silurem Štorch – Mergl ( 1989 – Králodvor – Kosov boundary and the late Ordovician environmental ) - ( Ordovik je v Barrandienu zastoupen úplným sledem od tremadoku až po hranici se silurem. Pro své bohatství zkamenělin a vysoký stupeň prozkoumanosti patří ke klasickým oblastem. Ordovické uloženiny tvoří centrální část Barrandienu mezi Prahou a Plzní, v. od Prahy se noří do podloží české křídové pánve. Z rozšíření jednotlivých facií i mocností vyplývá, že zejména v době spodního a středního ordoviku měl sedimentační prostor tvar lineární deprese protažené SV – JZ. směrem. V podstatě se jednalo o ..........

My se však zaměříme na přehled daných lokalit a nalezených minerálů na území Českého krasu. Geologické prostředí , které umožňuje vznik minerálů na území Barrandienu je neobyčejně pestré. Na daném území leží spoustu odlišných geologických jednotek a v souvislosti s tím i různé typy mineralizací. Obecný přehled minerálů nalezených na území Českého krasu

 

Vodopády v údolí Berounky

 

 

Přírodní rezervaci Jezírka zdobí soutěska s malým vodopádem. - Foto: Martin Janoška

Přírodní rezervaci Jezírka zdobí soutěska s malým vodopádem

Foto: Martin Janoška

Berounka patří k našim nejkrásnějším řekám. Od Plzně, kde vzniká soutokem Mže, Úhlavy, Úslavy a Radbuzy, teče až po Beroun vesměs opuštěnou krajinou, kde nejsou žádná města, průmyslové podniky, významné dopravní komunikace ani velká rekreační centra. Přírodní řeku zde nezkrotily přehrady ani umělé břehy, voda si teče většinou, jak se jí chce. Atmosféra, jak ji ve svých literárních dílech vylíčil spisovatel Ota Pavel, z Berounky dosud ještě nezmizela.

Vydáte-li se podél Berounky z Plzně po pravém břehu, první a hned nejhezčí a nejvyšší vodopád objevíte na Díreckém potoku západně od Břas těsně před jeho vyústěním do údolní nivy řeky Berounky. Vede kolem něj červená turistická magistrála a jeho lokalizaci uvádějí i turistické mapy. Přístup k němu je však poměrně zkomplikovaný těsnou blízkostí soukromého pozemku – bývalého vodního mlýna Dírka. Dříve se k vodopádu chodilo zespodu kolem mlýnských budov, dnes turistická značka lokalitu složitě obchází lesem a k vodopádu je nutné sejít náročným skalním terénem shora. 

Kozojedský vodopád - Foto: Martin Janoška

Kozojedský vodopád

Foto: Martin Janoška

Skalní podloží Díreckého vodopádu tvoří odolná, puklinami silně rozčleněná vyvřelá hornina spilit z období prekambria (starohor). Hlavní stupeň má výšku okolo 5 m a skládá se ze dvou částí – horní je kolmá až mírně převislá, dolní je tvořena šikmo ukloněnou skálou, na níž se vodní proud tříští a stéká po ní. Za vysokého průtoku, kdy má Dírecký potok vysokou kinetickou energii, dopadá veškerá voda bez kontaktu se skálou až před patu vodopádu a vytváří jednolitý vodní proud. Energii vody na horní hraně vodopádu využíval v minulosti Dírecký mlýn a odváděl si ji přímo z horní hrany umělým náhonem. Patrně tedy jde o jediný ekonomicky využívaný přírodní vodopád u nás. 

V pořadí druhý významnější vodopád Berounského údolí se ukrývá v rokli pod vesnicí Kozojedy na druhém, levém břehu řeky asi 200 m od ústí potoka do Berounky. Přes Berounku se dostanete v Liblíně. Vodopád má výšku 3 metry a při dostatečném průtoku získává hezký vějířovitý tvar. Skála, po níž se vodopád roztéká, je tvořena rozpukanými a provrásněnými vrstvami břidlic. Turistická značka k němu ovšem nevede. 

Soustava drobných kaskád a vodopádků zdobí také údolí Brodeslavského potoka pod hradem Krašov. Kdysi dávno vedla kolem nich žlutá turistická značka z obce Brodeslavy, z důvodů ochrany přírody však byla přeložena. Brodeslavský potok obtékající ostroh s hradem Krašovem se v úzkém a hlubokém údolí zařezává do skalního podkladu a překonává několik skalních stupňů. Jejich morfologie je dána šikmo ukloněnou vrstevnatostí a puklinami v podložní hornině. Nejvýznamnější vodopád se nachází v dolní části údolí a měří něco málo přes dva metry. Zajímavostí potoka jsou velké tůně, které pravděpodobně nemají přírodní původ a vznikly činností člověka. Podle informací naučné stezky u hradu Krakov poháněly vody potoka ve středověku několik mlýnců, kvůli nimž musela být vybudována v okolním terénu vodojemná soustava zahrnující umělé nádrže, kanály a výpustě. Nabízí se proto otázka, do jaké míry jsou vodopádky a tůně dílem přírody. 

Vodopádky a tůně na Brodeslavském potoku pod Krašovem - Foto: Martin Janoška

Vodopádky a tůně na Brodeslavském potoku pod Krašovem

Foto: Martin Janoška

Návštěva nejznámějšího vodopádu berounského údolí vyžaduje opět překonat řeku, přejít na protější pravý břeh. Most najdete u obce Skryje, kterou proslavil nálezy trilobitů Joachim Barrand. V malém obecním muzeu se o nich můžete dozvědět v době sezóny a o víkendech více. V údolí Zbirožského potoka, kde Barrand sbíral trilobity, asi 3 km od Skryjí po modré značce, objevíte přírodní rezervaci Jezírka – krajinářsky pozoruhodné místo v rámci celé České republiky. Malý, sotva dvoumetrový vodopádek je skromným, ale neodmyslitelným doplňkem monumentální skalní soutěsky, kterou vytvořil Zbirožský potok. Příčinou jejího vzniku byl mimořádně tvrdý a odolný sopečný kámen dacit, bohatý na křemen. Na hranici sopečného tělesa a sousedních mnohem měkčích drob a břidlic se vytvořil vodopádový stupeň, který byl vodní erozí po dlouhá tisíciletí snižován a posunován směrem dozadu. Postupným zánikem a ústupem vodopádu se zároveň prohlubovala a prodlužovala soutěska před ním. Dnešní stav představuje již prakticky konečné stadium celého erozního procesu. 

Chcete-li zažít trochu dobrodružství, navštivte Stradonické vodopády v miniaturní divoké rokli na pravém břehu Berounky nedaleko Berouna. V okolí se hojně vyskytují rekreační chaty, do neschůdné rokle však žádná turistická značka ani stezka nevede a k vodopádům je nutné putovat přímo korytem potoka. V rokli to vypadá tak trochu jako ve Slovenském ráji, chybí však žebříky a umělé pomůcky, takže jednotlivé vodopádové stupně je nutné překonávat vlastními silami. Stradonická rokle vznikla v malé zapadlé kře karbonských usazenin, tvořené vrstvami slepenců, drob, prachovců a břidlic. Dokonce se zde vyskytují i menší sloje černého uhlí, které se tu v předminulém 19. století těžilo. Památkou na tohle období je zavalená štola, z níž vytéká vydatný pramen s vysokým obsahem železa, které se na vodopádových stupních v korytě potoka sráží v podobě rezavého limonitu. Strakonické vodopády vynikají za vyššího průtoku, průchod roklí však potěší a nadchne v kteroukoli roční dobu. 

Vodopády doprovázejí tok řeky Berounky i v úseku mezi Berounem a Prahou. Návštěvu památného Tetína v Českém krasu si můžete zpestřit prohlídkou zcela neznámého vodopádu úctyhodné výšky okolo 17 m, o němž mlčí prakticky všechny informační zdroje. Nachází se v uzávěru Tetínské rokle a přestože jde o umělý vodopád vytvořený lidskou činností, působí docela divoce a autenticky. Vodopád vznikl těžbou vápence, čímž došlo ke vzniku lomové stěny a výrazného skalního stupně v rokli. Opuštěný lom již zcela zarostl hustým lesem a křovinami, někdejší lidskou aktivitu prozrazují skromné zbytky těžební techniky a navrtané díry do úpatí vodopádového stupně. Těžký oříšek však představuje přístup k vodopádu. Z Tetína se lze dostat pohodlně na horní hranu, dolů vede po levé straně vodopádu velmi exponovaná kozí stezka jištěná částečně ocelovým lanem. Po dešti je ale neschůdná. Z opačné pravé strany je nutné bývalý lom obejít až dolů k železniční trati a od mostku pod náspem se vydat vzhůru džunglí křovin až pod vodopád. 

Berounka pod Krašovem - Foto: Martin Janoška

Berounka pod Krašovem

Foto: Martin Janoška

Malý vodopád zdobí i dolní část Císařské rokle u Srbska v Českém krasu, jež je součástí Národní přírodní rezervace Koda. Nízký vodopádek o výšce 2 m je unikátní způsobem vzniku. Vytvořil se díky intenzivnímu srážení sladkovodního vápence neboli travertinu, což způsobují vody krasových pramenů se značným množstvím rozpuštěného uhličitanu vápenatého. Na nerovnostech dna, kde se vodní proud potoka tříští a prokysličuje, dochází k uvolňování oxidu uhličitého a následnému srážení rozpuštěného uhličitanu vápenatého. Podobnou funkci vykazuje i rostlinstvo se schopností odnímat vodě oxid uhličitý. V korytě potoka tak vznikají malé terasy a kaskádovité stupně, které postupem času narůstají až do několikametrových mocností. Hornina tímto způsobem vytvořená má typickou pórovitou strukturu, obsahuje množství rostlinných zbytků a označuje se termínem pěnovec. Vodopádům a kaskádám, vznikajícím na pěnovcových stupních, se dává přívlastek konstruované, protože se posunují směrem dopředu po proudu toku a rostou. Jejich růst vpřed, ale i do stran umocňuje rozstřikující se prokysličená voda. Obdobné vodopády vznikají například na Slovensku anebo u Plitvických jezer v Chorvatsku. 

K výčtu všech vodopádů okolo Berounky patří ještě Bučovické vodopády na opačném břehu nedaleko Srbska. V úzké rokli na odolných lavicích spodnodevonských vápenců vznikla v korytě potoka celá série menších stupňů, jejichž tvorbu v konkrétním místě podmínily pukliny ve skalním podloží. Současnou morfologii kaskád a vodopádků, které se na těchto stupních vytvářejí, však výrazně ovlivňuje rovněž vysrážený pěnovec, díky němuž se voda vějířovitě roztéká a způsobuje vyšší estetickou přitažlivost. Nejmalebnější partii Bubovických vodopádů tvoří horní série čtyř vějířovitých kaskád o výškách 1–2 metry, které oddělují oválné tůňky. Nejvyšší stupeň (zhruba 5 m) se nachází níže po proudu a jedná se o erozí rozrušenou pěnovcovou kupu, po níž vodní proud šikmo stéká a v závislosti na množství vody se dělí
do několika bočních ramen. 

Všechny výše popsané vodopády vyniknou hlavně za vysokého stavu vody, a to na jaře nebo po déle trvajících letních lijácích. Pokud byste se zrovna do těchto období netrefi-li, vězte, že zklamáni rozhodně nebudete. Na Berounce je krásně pořád a množství vody ve vodopádech na tom nemůže nic změnit.

..............................................................................................................................................................................................................................................................

Albit

NaAlSi3O8
An 0–10 Ab 100–90
triklinický (–1)
skupina živcù, krajní èlen plagioklasové øady

Je bílý nebo namodralý, zřídka bezbarvý; je dokonale štěpný podle {001} a {010}, skelně až perleťově lesklý na štěpných plochách. Má nerovný lom, bílý vryp. Tvrdost - 6, hustota 2,62 g.cm–3. Nejčastěji tvoří štěpné a zrnité agregáty, vzácnější xx jsou tabulkovité nebo sloupcovité podle osy b (tzv. periklin), často zdvojčatělé podle albitového, periklinového, karlovarského či jiných zákonù.

Výskyt: Významný horninotvorný minerál kyselých magmatických hornin (leukokratní dvojslídné žuly, alaskity, albitity, křemenné keratofyry, pegmatity ), některých alkalických hornin (nefelinické syenity); Sn-W žíly a greiseny; vzniká i alterací hornin v okolí rudních žil. Častý je na alpských žilách. Je charakteristický pro podmínky epizonální metamorfózy (zelené bøřidlice, glaukofanity).

Poznávací znaky: Bílá barva, skelný lesk, dokonalá štěpnost. Nejčastěji v kyselých magmatických horninách a v žulových pegmatitech . Makroskopické odlišení od ostatních živcù je často problematické.

ALUMINIT, AMHYDRIT , ANALCIM , ANTHRAKOLIT, ANTRACIT, ARAGONIT, BEROUNIT , BOROSILIKÁT - ? , BRUSHIT , DATOLIT - ? , DATOLOTOVÝ ROHOVEC , DELVAUXIT , DOLOMIT , FLUORIT , GALENIT , GRANÁT , HATCHETTIN , HYALIT - ? , CHABASIT - ? , CHALDECON , CHALKOPYRIT , JAKORSIT , JAROSIT , KALCIT , KŘEMEN , KŘIŠŤÁL , LAUMONTIT , LIMONIT , LIMONIT OOLITICKÝ , LUBLINIT , MATHACIT , MELANTERIT , MESELIT - ? , NATROJAROSIT - ? , NATROLITH , OLIVÍN , OPÁL , PALYGRSKIT , PREHNIT , PYRIT , SÁDROVEC , SFALERIT , SIDERIT , SLADKOVODNÍ KŘÍDA , THOMSONIT , TRAVERTIN , URAN , VÁPENEC , ZÁHNĚDA , ZEOLIT , CELISTVÝ , ZLATO

ALUMINIT -

AMHYDRIT -

ANALCIM -

ANTHRAKOLIT -

ANTRACIT - Uhlí

ARAGONIT -

BEROUNIT / BERAUNIT ( ELEONORIT ) - ( jméno získal podle lokality rud Fe na dole Hrbek u sv. Zaječova v Svaté Dobrotivé u Berouna ) , kdy byl poprvé popsán. Jedná se o fosfát - složitý vodnatý zásaditý fosforečnan železitý ., krystalizuje v jednokolmých rudohnědých tabulkách ( tvoří radiálně paprsčité agr. a konkrece, vzácně tab. xx. podle [ 100 ], někdy dvojčatí penetračně podle [ 100 ] . Jeho malé krystalky jsou barvy převážně červenohnědé až hyacintově červený, vzácně zelený, průsvitný, lesk má skelný až matný na plochách dobře štípatelný, podle [ 100 ] má lesk perleťový. Nachází se poměrně vzácně na kakoxenu - žluté paprsčité agregáty nebo rozloženém dufrenitu, zejména na trhlinách křemité limonitické horniny. ( hlavě u Svaté Dobrotivé u Berouna ) Podle Breithaupta to byl původně Vivianit. Starý název Eleonorit se již dneska nepoužívá.

BOROSILIKÁT - ?

BRUSHIT -

DATOLIT - ?

DATOLOTOVÝ ROHOVEC

DELVAUXIT -

DOLOMIT - uhličitan vápenáto-hořečnatý může být několikerého původu. Nalézá se, jako usazená hornina - respektivně dolomitové vápence s drůzami klencových krystalů na trhlinách a dutinách. Barva se uvádí - bez barvy , bílá , šedá , žlutá , do červena , hnědá. Jednak bývá skutečně chemogenní, jednak bývá diagenetického a metasomatického původu. Diageneticky vzniká v mnohých písčitých a vápecových horninách, metasomaticky např. působením hořečnatých solí, obsažených v mořské vodě, na kalcitovou složku uloženin. V mnoha případech však dolomitisaci nelze zcela spolehlivě datovat a kromě toho je to i pochod, jehož začátek i vyznívání mohou mít odlišný genetický ráz i vnější podmínky. Ve srovnání se sedimentárním kalcitem jeví se rozdíl v tom, že dolomit mnohem častěji tvoří klence nebo alespoň jeví hypidiomorfní* vývoj.

* Nerostné součastky ze všech stran zákonitě omezené krystalovými plochami nazýváme idiomorfní neboli euhedrální, jsou-li jen částečně omezené krystalovými plochami nazýváme je hypidiomorfní neboli subhedrální a konečně nerostné součástky, jejichž omezení je veskrze cizorodé, nazýváme alotriomorfní neboli anhedrální.

Dalším odlišovacím znakem je menší rekrystalisační schopnost. Dolomit vytváří většinou jen drobzrné a mikrozrnité struktury. Jeho klence bývají poměrně drobné a tam, kde skládá tmel např. písčitých hornin, jen zřídka vznikají jeho rekrystalisací větší zrna ( na rozdíl od kalcitu ). Občasným, avšak nápadným znakem dolomitu je, že jeho zrna leckdy vznikla kolem těžko přesně identifikovatelných zárodečných krystalisačních center, projevujících se jako tmavší drobounká skvrnka uvnitř dolomitového zrna a vyznačujících se patrně přítomností jílu, oxydu Fe nebo stavbu dolomitových klenců, podmíněnou buď střídaním vrstviček chudých nebo bohatých na příměs např. henatitu, nebo střídaním přírustkových vrstviček dolomitových a kalcitových.

FLUORIT -

GALENIT -

GRANÁT -

HATCHETTIN -

HYALIT - ?

CHABASIT - ?

CHALDECON -

CHALKOPYRIT -

JAKORSIT -

KALCIT - ( z latinského slova " calcium " - vápník ). Uhličitan vápenatý je nejrozšířenějším nerostem vůbec a je nejběžnější karbonát sedimentů. Vzniká buť přímým vysrážením z roztoku za příhodných fyzikálních a chemických podmínek, nebo se vylučuje z vody za spoluúčasti organismů, tedy biochemickými vlivy. Rozdíly mezi kalcitovými horninami vzniklými tím nebo oním způsobem neývají obvykle dostatečně zřejmé a platí to zejména pro karbonátová bahna. a jejich zpevněné ekvivalenty ( velice jemnozrné vápence ), jejichž karbonát mohl být vyločen za spolupůsobení některách mikroorganismů, např. bakterií, mikroskopických řas aj.. Rozlišení genese vápenců je navíc mimořádně znesnadněno obvyklou rekrystalisací karbonátové horniny, vedoucí ke vzniku hrubší nebo jemnější, nepravidelně mosaikovité struktury, přičemž nastává setření jemných genetických znaků. Značné množství kalcitu vzniká ovšem i diageneticky vylučováním z roztoků cirkulujích nebo obsažených v usazeninách ( část jich např. pochází z rozpuštěných drobných kalcitových schránek organismů ). Někdy může takto vzniknout i podstatné množství kalcitu skládajícího tmel horniny, např. v nekterých pískovcích s kalcitovým tmelem. Horniny tohoto druhu jsou z kvantitativního hlediska spjaty zcela plynulými přechody s písčitými vápenci a po druhotné rekrystalisaci bývá někdy dosti nesnasdné vésti spolehlivou hranici mezi písčitými horninami, u nichž kalcitová materiál byl původně tmelem ( tj. diagenetického původu ) nebo základní hmotou ( tedy primární složkou, ať již chemogenního nebo detritického původu ). Je tedy stanovení chemogenního podílu ve vápencovách horninách v mnoha případech mimořádně obtížné. Chemogenní kalcit, jak již bylo ukázáno, mívá vlivem rekrystalisačních pochodů ve značné míře nepravidelně zrnitou podobu ( alotriomorfní neboli anhedrální* zrnitá mozaika ). Jen ve výjmečných případech setkáváme se s jeho idiomorfním ( neboli euhedrálním* ) klencovým vývojem ( tím se v hrubých rysech liší od dolomitu ). Tak je tomu např. v některých puklinách, geodách, konkrecích, rohovcích apod.. Čstěji již nalézáme vláknitou, paprsčitou strukturu ., příkladem může být radikálně paprsčitá struktura sférolitů a ooidů nebo paralelně paprsčitá struktura některých jeskynních travertinů, nebo i krápníků. Poměrně malá část kalcitu vzniká přeměnou z méně stabilní formy CaCO3, z kosočtverečného aragonitu. Je to zejména případ rekrystalisace mnoha, původně aragonitových schránek organismů i jejich úlomků až nejjemnějšího kalového detritu a bylo tomu tak i v mnoha případech karbonátových oolitů. Kalcit též leckdy zatlačuje některé úlomky klastického původu, např. živec, sopečné sklo, někdy i křemen apod..

* Nerostné součastky ze všech stran zákonitě omezené krystalovými plochami nazýváme idiomorfní neboli euhedrální, jsou-li jen částečně omezené krystalovými plochami nazýváme je hypidiomorfní neboli subhedrální a konečně nerostné součástky, jejichž omezení je veskrze cizorodé, nazýváme alotriomorfní neboli anhedrální.

schrnutí : - Kalcit krystalograficky - je znám v dokonale omezených narostlých hojnoplochých krystalech habitu klencového, skalenoedrického, tabulkovitého nebo sloupcovitého. Dosud je známo přes 700 jeho krastalových tvarů a více než 1000 rozmanitých spojek. K nejčastějšímtvarům patří klence, zejména základní klenec (1011) nebo (0112), (0221) aj.. Velmi hojný je jeho dvojčatný srůst hlavně podle: (0001), (1011), (O112) i některých klenců. Podle (0112) vznikají vždy hojné dvojčatné lamely známé hlavně u zrnitých agr.. Známe také jeho rovnoběžný srůst klenců nad sebou ( příbramský cvočkovec ). Nejhojnější jsou v přírodě zrnité, celistvé, vzácně i vláknitév agr.

Často bývá čirý, obyčejně jen průsvitný až neprůhledný, s šedobílým vrypem a skelným leskem, který bývá na štěpných plochách perleťový. Vzácně je čirý a bezbarvý, obyčejně zbarvený rozmanitými příměsmi, zpravidla ve světlých odstínech v nejrůznějších barvách. Vzávné jsou barvy tmavé až černé. Má dokonalou štěpnost podle ploch (1011), je křehký a kluzný podle (0112). Jen vzácně lze pozorovat lasturnatý lom. Velmi obtížně taje a rozpouští se snadno již za studena a za šumění ve zředěné HCL. Obsahuje-li příměs Mn a vzácných zemin, fluoreskuje a fosforeskuje. Vzniká v přírodě z čistých roztoků již za studena až do teploty 30 - 35C. Jeho krystaly se vyskytují na mnohých hydrotermálních rudních žilách, v dutinách mandlovců mnohých vyvřelin, na kontaktech, v metamorfitech i v usazených horninách. Zrnitý nebo celistvý tvoří obrovské spousty monominerálních, sedimentárních nebo metamorfovaných hornin ( vápenců ) organického původu ve všech geologických útvarech. V krasových oblastech tvoří v dutinách takových hornin krápniky i náteky ( sintry ), ze sladkých vod se sráží za přispění rostli recentní travertin. Z něho jsou schránky mnoha mořských živočichů a je postatnou složkou koster obratlovců. Bývá vylučován také některými řasami. Kalcit v sedimentech se vyskytuje jako krystalické, mikrokrystalické až kryptokrystalické agregáty, skládající převážnou část vápenců nebo podstatně se účastní na složení vápnitých zbytků, tmelu různých hornin apod.. Podle původu rozeznáváme k. chemogenní, organogení nebo autigenní. Je však mnohdy nesnadné tyto jednotlivé genetické typy od sebe rozlišit, neboť druhotná rekrystalizace často setřela jeho prvotní znaky.

výskyt ( Barrandien - Český kras a blízké okolí ) : - "v dutinách a na trhlinách ve vápencích krystalizuje někdy kalci v pěkných XX, u nás např. Praha-Podolí byly vyvinuty klencové XX, na povrchu Kobyla u Koněprus až 15cm velké žlutavé skalenoedry s hrubým povrchem ., v Suchomastech u Berouna jsou zase vyvinuty hrubozrné sloup. paralelní agregáty žluté barvy.

viz. foto 1.

KŘEMEN -

KŘIŠŤÁL -

LAUMONTIT -

LIMONIT / HNĚDEL - ( latinského " limus" - bahno ) , vodnatý kysličník železitý. ( je velmi rozšířený nerost ) . Tvořícím kusové a zrnité masy a povlaky, často s ledvinitým, krápnikovitým nebo kulovitým povrchem, valounky, dobné konkrece a čočky ( ruda bobová ), vláknité a seménkové agregáty. Limonit skládá různé nátekové masy, ooidy, pisoidy, konkrece, zemité a jílovité agregáty a směsi. Zemité a práškovité odrůdy se nazívají okry nebo hlinky, kompaktní kusové odrůdy smolně lesklé - stilpnosiderit ( z řeckého " stilnos" - lesklý a " sideros" - železo ). Barva je žlutá, hnědá až červená. A vyznačuje se proměnlivým obsahem vody. Vzniká buď čistě chemicky srážením z pravých roztoků, nebo biochemickou cestou za spoluúčasti bakterií a řas nebo konečně koagulací z koloidnich roztoků. Výskytuje se - je konečným produktem větrání sloučenin železa, po kterých tvoří často klamotvary.

LIMONIT OOLITICKÝ -

LUBLINIT -

použitá literatura

- Encyklopedický slovník geologických věd --- A - M / N - Ž ., Akademie ., 1983 ., str. 920+852

- Usazené horniny , jejich složení, vznik ložisek ., Petránek Jan ., Akademie ., 1963 ., str. 720

- Mineralogie Československa ., Bernard Hus Jan ., Akademie - vydání II. ., 1981 ., str. 648

- Minerály České republiky, stručný přehled ., Bernard Hus Jan ., Akademie ., 2000 ., str. 188

- Encyklopedický přehled minerálů ., Bernard Hus Jan - Rost Rudolf ., Akademie ., 1992 ., str. 704

OBECNÝ MÍSTOPISNÝ PŘEHLED OBLASTI NÁLEZŮ MINERÁLŮ V ČESKÉM KRASU _______________________________________________________________________________________________

BĚLEČ - sv. od Litně ., j. od Buďňan ., jv. od Berouna - Datolit ( spektr. anal. datolitového rohovce ) / 1. /

/ 1. / Strnad J. - Časopis pro mineralogii a geologii ., roč. 6 ., 1961 ., str. 159 - 160

BEROUN - jz. od Prahy - Sedimentátní železné rudy tvoří nučický rudní obzor / 1. / 4. / na bázi černínských vrstev ( svrchní Ordovik ) ., je provázen zvýšenou karbonátovou sedimentací / 4. / - Dalvauxit - ( v zóně zvětrávání ložisek Fe rud ) naléza se ve tvaru kulovité, ledvinité hlízy a masy. V krystalografická soustava je amorfní. Barva se uvádí ornažová, červená, světle hnědá, černá. / 5. / - Kralický rudní obzor ( v. h. Hloubětína ) byl zjištěn na Závodí ( část města ) / 2./ Krevel tvoří ložisko ve vulkanické sérii klabavských vrstev ve spodním Ordoviku v s. okolí města. / 3. / Dále jsou hojně zasoupeny tyto horniny : Spility, Diabasy, Vápence - jež se prakticky od sebe neliší ani svým chemickým, ani petrografickým složením. Spility jsou před-prvohorního, algonkického stráří, jsou mineralogicky velmi chudé. Pozoruhodnější byly pouze nálezy krystalů kalcitu pod kamenouhelnými vrstvami u Libušína. Diabasy vznikly v Siluru a Devonu, jsou bohatší na jejiž puklinách a v mandlovcových dutinách se nacházejí některé druhotné nerosty. Na trhlinách je to zejména vápenec, provázaný vzácně axinitem, v mandlových dutinách jsou to kromě kalcitu, zeolity, hlavně natrolit a analcin. Na kontaktu u Berouna byl zjištěn ve větším množství datolit, který zde tvoří dokonce souvislý datolitový rohovec. Diabasy silurského stáří jsou v oblasti Praha - Zbraslav - Beroun. / 8. / Analicin - v diabasu na Ratince ( nádraží Beroun ) / 6. / 8. / Ankerit - ( žlutobílé zrnité partie ve žlutém okru ) v puklinách silurské břidlice sz. od Berouna. / 6. / Antracit - ( stébelnatý, šipinkách, křehký ) bývá vytroušen do diabasu ( s Kalcitem na trhlinkách ) v lomu u řeky pod Berounem / 6. / 7. / Antimonit - na Plešivci s. od Berouna v Dd2 . / 6. / Aragonit - ( kulovité konkrece radikálně stébelnatého složení o průměru 20 - 35mm, hnědošedé / poněvadž hmota karbonátu je promíšena břidličnou hmotou / ). U povrchu je rozptýlen Pyrit. Konkrece byly nalezeny v místě, na kterém stojí nádražní budova, v Dd5. / 6. / Baryt - zcela malé tabulkovité X / 6. / Berounit / Beraunit ( eleonorit ) - ( podle naleziště u Berouna ) jedná se o složitý vodnatý zásaditý fosforečnan železitý ., krystalizuje v jednokolmých rudohnědých tabulkách. Jeho malé krystalky jsou barvy převážně červenohnědé. Nachází se poměrně vzácně na kakoxenu - žluté paprsčité agregáty nebo rozloženém dufrenitu, zejména na trhlinách křemité limonitické horniny. / hlavě u Svaté Dobrotivé u Berouna ) od Berouna byl podle Breithaupta původně Vivianit . / 6. / 8. / Braunstein = Pyrolusit / 6. / Cinnabarit - v okolí v náletu na vápnci ( ? ) je snad míněna Svatá ( ? ). / 6. / Datolit - v diabasu ( v u nádraží Ratinka ( Beroun ) / 6. / 8. / Dolomit - uhličitan vápenáto-hořečnatý může být několikerého původu. Nalézá se, jako usazená hornina - respektivně dolomitové vápence s drůzami klencových krystalů na trhlinách a dutinách. Barva se uvádí - bez barvy , bílá , šedá , žlutá , do červena , hnědá / 5. / 6. / 9. / Fosforit - makroskopický mezi Berounem a Záhořany u Berouna, konkrece až 1dm v průměru v rudě nebo v sousední hornině. / 6. / Galenit - v couku mocného přes 1/2m v břidlici, s 0,5% - 1,2% Ag. - lokalita nebyla nově nalezena. / 6. / 7. / 9. / Hematit - ool. přechází do zemitého haematitu i do lesklé rudy železné, tvoří lože, vyskytuje se vzácně v mikroskopicky šupinkaté až tabulkovité podobě, normálně má však podobu velejemné disperze submikroskopických částit. Prostupuje a intenzívně zbarvuje nejen základní hmotu, nýbrž i mnohé silikátové ooidya zakrává tak jejich skutečné složení Dle chemické analýzy, i zdánlivě čisté hematitové ooidy obsahují asi 40% silikátové a příbuzné složky. / 6. / 9. / Kalcit - ( vápenec ) uhličitan vápenatý " Berounský horninách, je nejčastěji nalézán barvy šedé až bílé, pruhovaný" jedním nejrozšířenějším nerostem vůbec. Krystaluje v dokonale štěpných klencových krystalech, nebo tvoří velmi různé kusové odrůdy hrubozrné, jemnozrné až celistvé, výplně žil i souvislé horniny ( převážně ve formách Kalcitových žilek ). Krystalový vápenc se dá najít v dutinách nepřeměněných hornin ústrojného původu, usazených ve starších prvohorách ( Silur a Devon ). / 6. / 7. / 8. / 9. / Limonit / hnědel - na povrchovém zvětralém pásmu na ordovických seménkových rudách / 6. / 7. / 8. / 9. /

/ 1. / Svoboda J. - Prantl F. ., Geotechnica ., sv. 19 ., 1955 ., str. 7 - 7

/ 2. / Rohlich P. ., Věstník Ústředního Ústavu Geologického ., roč. 31 ., 1956 ., str. 78

/ 3. / Vacek J. ., Rudy ., roč. 6 ., 1958 ., str. 292

/ 4. / Kukal Z. ., Věstník Ústředního Ústavu Geologického ., roč. 36 ., 1961 ., str. 43 - 44

/ 5. / Bauer Jaroslav ., Svět minerálů ., nakl. Granit ., 2009 ., ( č. 169 ) str. 70 - 70

/ 6. / Kratochvíl Josef ., Topografická mineralogie Čech - 1. ( A - G ) ., Akademie ., 1957 ( II. vydání ) ., str. 54 - 56

/ 7. / Klvaňa Josef ., Nerosty království Českého ., 1886 ., str. 10 - 10

/ 8. / Kouřimský Jiří ., Nerosty - nerosty českých zemí - I. ., Orbis ., 1957 ., str. 37 - 37 , 66 - 67 , 70 - 71 , 98 - 99 , 100 - 101

/ 9. / Bernard Hus Jan ., Menaralogie Československa ., Akademie ., 1981 ( I vydání ) ., str. 215 - 215 , 443 - 451

BUDŇANY u Karlštejna -

CÍSAŘSKÁ ROKLE – KRÁLOVSKÁ ROKLE

DAMIL u Berouna ( lomy na Damilu )

HLASNÁ TŘEBÁŇ - Minerály z diabasu. - K známím a mnohokráte již četnými autrory1 posaným nalezištím vodnatných silikátů na puklinách přemeneného diabasu od Malé Chuchle a Radotína přistupuje nový výskyt stejného rázu asi 1km na východ od Hlásné Třebaně po levé straně silnice Hlásná Třebaň - Lety.

Předně zde nacházíme na trhlinách ložní žíly diabasu graptolitového pásma prehnit a analicin.

Prehnit - je slabě nazelenalý, kusový nebo vějířovitý uspořádáný, zřídka kdy v krystalech. Má normální lom. Narůstá přímo na horninu a jak se zdá tvoří podklad analicinu.

Analicin - se vyskytuje obyčejně v bílých, až skoro 1/2 cm ikositetraedrech ve společnosti se štěpnýmbílým až našedlým  kalcitem.

Zoisit - spolu stěmito minerály se též nachází vrostlí do vápence.

V diabasu je též uzavřen černě silně lesklý - anthracit.

Piryt - je taktéž součástí diabasu.

Kalcit -

HORNÍ

POČERNICE

CHOTEČ

KARLÍK

KARLŠTEJN

Kobyla – vrch u Koněprus

KONĚPRUSI

KORNO

KOSOŘ

LIŠTICE

LITEŇ

LODĚNICE u Berouna

MĚŇAN

MOŘINA

NESVAČILY

PLEŠIVEC

RADOTÍN

ROBLÍN

řeka Berounka a její přítoky

SÓLOPYSKY

SRBSKO

SUCHOMASTY

SVATÝ JÁN POD SKALOU

TETÍN

TŘEBETOV

VOLNOKLASY

VRÁŽ u Berouna

Většina minerálů byla nalezena v umělých odkryvech, který byli po dlouhá desetiletí prováděny těžební a částečně i hornickou činností na území Českého krasu.

PODROBNÝ PŘEHLED A SEZNAM DANÝCH LOKALIT

BĚLEČ – Dnes už bývalé pískoviště v polích ,asi 1km západně od obce. V pískovištích se těžily neogenní písky, který byl slabě štěrkovitý barvy žlutorezavé a bělošedé. Zrnitosti od 2mm do 30mm se slabší hlinitou příměsí.

Způsob výskytu a uložení : - písek je v křížovém zvrstvení uložen při střídání jemnozrnných a hrubších polohách.

Nalezené minerály na lokalitě :

Dnešní stav lokality :

BEROUN – V okolí Berouna je několik odkryvů, způsobených lomařskou a ve středověku i místy hornickou činností. Budeme se zabývat západní a jižní části lokality Beroun , kde končí hranice lokality Českého krasu, ale katastrálně spadá daná část pod území Beroun.

1 . – dnes už bývalá pískovna u „ Ovčína “ při silnici do Hostimi : Písky / Pleistocén - skupina spodní teras Berounky / barvy světlohnědé , zrnitosti do 0,5mm ( značný obsah slídy a místy břidl. střípky ).

Způsob výskytu a uložení : - vrstven. mírný úklon k Z. až SZ.

Nalezené minerály na lokalitě :

Dnešní stav lokality :

2. – dnes už bývalí lom nad Ovčínem, při silnici do Hostimi.

Petrografické určení horniny : - je Diabas ( obchodní značka Diabasu byla „ Modrák “ ).

Geologický. útvar : - Silur – liteňské vrstvy

Barvy : - šedozelený , kropenatý s býlími žilkami kalcitu.

Velikost zrn : - 1,5 až 3mm, větší zrna augitu.

Způsob výskytu a uložení : - mocná ložní žíla , směru h 4, 45 JV. Odkryta v mocn. asi 10m. - žilky kalcitu, na některých puklinách užší drc. pásma.

Odlučnost – rozpukání – vzdálenost puklin ( u kamenů ) : - hrubě balvanitá podle ložních odl. ploch a puklin SV. a JV. směru. Vzdál. 0.3 až 1m.

Pevnost ( kamene ) : - pevný.

Trvanlivost ( kamene ) : - za čerstva trvanlivý.

Leštitelnost : -

K jakému účelu se hornina používala : - na stavební kámen, štěrk

Druh a rozměry lomu : - stěnový, zálom do svahu asi 40m , délka stěny asi 30m a výška asi 8 až 15m.

Založení lomu : - asi rok 1920

Nalezené minerály na lokalitě :

Dnešní stav lokality :

3. – dnes už bývalí lom u Osady Lištice při silnici pod Lišticí

Petrografické určení horniny : - středně až hrubozrnný Diabas „ silurský “

Geologický. útvar :

Barvy : - tmavozelený s hojnými kalcitovými žilkami

Velikost zrn :

Způsob výskytu a uložení :

Odlučnost – rozpukání – vzdálenost puklin ( u kamenů ) : - nepravidelně balvanitě rozpukaný, v nadloží světlé, proměněné břidlice ( datolit , rohovec )

Pevnost ( kamene ) :

Trvanlivost ( kamene ) :

K jakému účelu se hornina používala : - kámen, silniční štěrk

Druh a rozměry lomu : - na dálku asi 40m a na výšku asi do 15m

Založení lomu :

Nalezené minerály na lokalitě : - kalcit,

Dnešní stav lokality :

4. – dnes už bývalí lom u Osady Lištice , lom je v nízkém polním hřbetu na východním okraji obce, nedaleko silnice do Hostimi.

Petrografické určení horniny : - Diabas „ silurský “ – v nadloží se vyskytli břidlicích nahnědlé tufy (deskovce ) – patrné dnes u chodu

Geologický. útvar : - Silur

Barvy : - zelenošedý

Velikost zrn : - drobnozrnný

Způsob výskytu a uložení :

Odlučnost – rozpukání – vzdálenost puklin ( u kamenů ) : - rozpad. Nepravidelný, balvanitý , místy kulovitý.

Pevnost ( kamene ) :

Trvanlivost ( kamene ) :

K jakému účelu se hornina používala : - kámen , štěrk ( značný odpad )

Druh a rozměry lomu :

Založení lomu :

Nalezené minerály na lokalitě :

Dnešní stav lokality :

5. – dnes už bývalí lom v záhybu silnice Beroun – Tetín, nad nádražím Beroun

Petrografické určení horniny : - Diabas

Geologický. útvar : Silur ( spodní ) – liteňské vrstvy ­

Barvy : Velikost zrn :

Způsob výskytu a uložení : - v liteňských břidlicích , zpevněných při styku s diabasem

Odlučnost – rozpukání – vzdálenost puklin ( u kamenů ) : - silně zvětralé

Pevnost ( kamene ) :

Trvanlivost ( kamene ) :

K jakému účelu se hornina používala :

Druh a rozměry lomu :

Založení lomu : - opuštěný a zarostlý lom

Nalezené minerály na lokalitě :

Dnešní stav lokality :

BUDŇANY u Karlštejna – v katastru obce převládají následující geologické jednotky a typy horniny :

6. – dnes už bývalí lom

Petrografické určení horniny :

Geologický. útvar : - Silurský útvar ­

Barvy :

Velikost zrn :

Způsob výskytu a uložení :

Odlučnost – rozpukání – vzdálenost puklin ( u kamenů ) :

Pevnost ( kamene ) : Trvanlivost ( kamene ) :

K jakému účelu se hornina používala :

Druh a rozměry lomu : Založení lomu :

Nalezené minerály na lokalitě :

Dnešní stav lokality :

 

TOPlist